Další kapitola je zde. Prázdniny utíkají rychleji, než jsem doufala a to jsme nechtěla, protože nesnáším každodenní vstávání z mé vyhřáté postele do té zimy. Ani chodit do té školy, kde si odsením pár hodin plné nudy a vracím se domů s prázdnou hlavou a potom se učit? Šílené.
Nicméně - Snad se vám bude líbit odhalení tajemství za šedivou truhlou, už vás nebudu napínat co v ní je. Věnuju kapitolu všem co jí čtou ;).

Venku teprve vycházelo sluníčko tak žluté, jasné.. Na nebi byli růžovoučké červánky, které vypadali krásněji než kdy jindy. Vypadalo to neskutečné nádherně. Teplé barvy zbožňovala. Ale už i na ty temnější barvy si zvykala díky tomu, kde trávila už 'pár' týdnů.
S rukama jemně omotané kolem těla pozorovala krajinu. Očima lehce těkala z okna. Chtěla cítit slunce na své kůži, vnímat jeho teplo..
Nesmyslně se jí v hlavě zase zjevila malá, šedivá truhlička se zámečkem ve tvaru srdce. 'Proč tam vůbec něco takového měl? A na co?' a otázky podobného typu jí běhali hlavou. Pootočila hlavou na hodiny, kde velká ručička byla na dvanáctce a malá ručička na čtyřce. 'To by Malfoy mohl ještě spát.'
Ale měla riskovat? Vždyť jí mohl posledně prolomit páteř nebo něco podobného, co by jí ublížilo. Zvědavost je ale nepřítel člověka - Potichu se vydala po schodech nahoru směrem k jeho pokoji. Na posledním schodu trochu zbystřila, páč zaskřípal. Srdce se jí roztloukalo v hrudi. S hlubokým nádechem vzala za kliku a s tichým vrznutím otevřela dveře a nakoukla.
Malfoy s klidným oddechováním ležel v posteli s odkrytou, vypracovanou hrudí a lehce pohozenou peřinou na svém těle. Se zatajeným dechem se na něj dívala. Zase se jí vybavili jeho doteky, polibky a jedna z dvou vět slože ze dvou slov, kterou jí řekl : 'Co blbneš?'. Zatřepala hlavou, zavřela s velkou opatrností dveře a porozhlédla se po pokoji pečlivě jako poprvé.
Co nejtiššeji se odplížila k jeho stolu, kde otevřela poslední šuple, páč tam spatřila posledně tu truhličku. Sklonila se pro ní, popadla jí a položila jí před sebe. Začala přemýšlet nad tím, kde by mohl být klíč. Když očima těkala po pokoji, do očí se jí něco zatřpytilo. Automaticky se podívala tam, odkud to šlo.
Nechápavě se maličko zamračila, protože to šlo zrovna od místa, které bylo méně vhodné v této situaci - Postel. Moc tomu nerozuměla, ale najednou spatřila klíč, který visel Malfoyovi na krku. Zámek ve tvaru srdce tak klíč nosí 'u srdce' - Logické. Přešla tedy k němu a opatrně mu sundala z krku klíč. Když ho držela v rukách, musela ho přejet prstem, jak hladký byl.
Otočila se k truhle, dala klíč do zámečku a pootočila s ním tak, že se odemkl. Podívala se na Malfoye aby se ujistila, že se nevzbudil. Poté zaměřila pohled do truhličky. Do očí jí hned zapálila krvavě červená barva, která byla použita do tvaru X přes jednu fotku, na kterou se udiveně zadívala. Sáhla do ní, vzala tu fotku do rukou a prohlédla si jí zblízka.

Když jí otočila, všimla si úhledné písma - Jeho písma. Našla začátek a v duchu si to začala číst:
Bellatrix Leastrengová, jo jsi to ty drahá tetičko. Nikdy jsi mě neměla ráda, což mě dříve mrzelo, protože jsem si myslel, že jsi jiná, než na první pohled jsi. Mýlil jsem se, krutě jsem se pletl. Použít na vlastního synovce nepromíjící se kletbu Crucio?! Na mě?!
Ublížila jsi mi. Hodně. Ponížila jsi mě, přivedla jsi mě kvůli bolestivým křečím do pláče. To kvůli tobě. Nesnáším tě.
Spomaleně dočetla, položila fotku na stůl a do očí jí doslova šokovalo, jaká další tam byla. Ale spíš ne to, kde ta osoba tam byla ale kdo tam byl.

Automaticky otočila fotku, aby se mohla podívat, co je napsané z druhé strany:
Lucius Malfoy - Otče. Dáš se tak vůbec ještě nazvat?! Celou dobu, celých sedmnáct let už od té doby, co jsem se narodil, co jsem překročil práh Malfoy Manoru v náruči mě matky jsi mě chtěl zničit. Nic jiného jsi neměl v plánu, byla to tvoje každodenní zábava.
Zkoušet na mě ty nejnovější kletby tvého drahoučkého holohlavého pošuka s hadím nosem, řvát na mě, jak moc neschopný jsem. Kdo tady byl v Azkabanu? Ty nebo já? Konečně jsem tě mohl vidět na dně. Jak tvá dokonalost opadla. Jak jsi se krčil před svým Pánem, který ti uděloval pohlavky stejně silné, jako ty jsi mi je dával každý den. Měl jsem tě litovat? Ne! Smál jsem se ti. Užíval jsem si to.
Nenávidím tě a doufám, že skončíš v tom nejhlubším pekle, kde se budeš smažit a už tě nikdy nemusim vidět. Jsi další kus špíny stejně jako má teta, která mi ublížila stejně, jako ty.
Rozsvítilo se jí v hlavě. Byla to truhle, kde byla každá osoba, která mu kdy ublížila a pokaždé tam bylo napsané, co mu saná osoba udělala a co on k ní v tu chvíli cítí. Byli tam ale pouze tyhle dvě fotky. Nakoukla znovu. Z rukou jí vypadla fotka jeho otce, když spatřila kresbu, kterou musel Malfoy sám namalovat.

Přejela jí ukazováčkem co nejopatrněji, aby jí nijak neponičila. Z druhé strany také spatřila text. Musela se pomaličku nadechnout, pootevřela pusu a začala si tohleto číst tichoulinkým šeptem.:
Neodvážil jsem se tě namalovat celou. Pouze tvé jedno oko, protože obě jsou upřímné, plné lásky a štěstí. Tvůj kouzelný psměv, který věnuješ pouze někomu. Tvůj nos, který se pokaždé nakrčí, když se znechutíš. Tvoje tváře, které pokaždé naberou lehce růžovou barvu, když se bavíš s někým, koho máš ráda, nebo naopak jemně zčervenají, když se naštveš.
Tvoje rty, které jsou plné a tak.. lákavé.. Nejde jim odolávat. Tvoje vlasy, které na slunečním světlě vypadají jako sametový závoj, jsou nádherné.
Tohle je proti vůli dobra i zla, abych tě měl rád. Rozčilují mě ti kluci, kteří se na tebe dívají a chtěli by tě dostat do postele. Chci tě mít jenom pro sebe.
Ale i přes tvou dokonalost a to, co cítím.. Také mi ubližuješ. Tím, že z tvých úst padne vždycky ta nejtrapnější nadávka a já nemůžu nic jiného dělat, než ti jí opětovat. Touha mě proklít, při které se na tebe ušklebuju. Nebo když proneseš mé přijmení v hnusném tónu stylem: MALFOYI?! . A já na to automaticky zareaguju: FOLPRECHTOVÁ?!.
Chci aby přišel den, kdy by ses na mě usmála.
Když to dočetla, nemohla uvěřit svým očím. Najednou jí to začalo všechno docházet, ale stále z toho byla vyvedená z míry. Malfoy? On? On jí.. miluje? Doopravdy? Ano, je to tu napsané. Černé na bílém. Všechno dala zpátky do truhličky, kterou zamkla, schovala jí tam, kde byla a otočila se k Malfoyovi, ke kterému pomaličku došla a co nejopatrněji mu kolem krku pověsila zpátky klíč.
Zadívala se mu do tváře, a po chvíli jí sklouzl pohled na jeho hruď, která se pravidelně zvedala a klesala. Když se znovu chtěla podívat do jeho dokonalého obličeje, zamrazil jí pohled na jeho rty. Měla z toho všeho smíšené pocity. Stále se jí někdy vracelo to, co se odehrálo v tom hnusném sklepě.
Pak ale i to, jak se k ní choval i hezky, přitom se snažil zachovat svou Malfoyovskou tvář. Sama netušila co jí to popadlo, ale sklonila se k jeho rtům, které jí v tu chvíli přitahovali víc, než cokoliv jiného a políbila ho na ně.
Po nějaké chvíli se pomaličku poodtáhla tak, že stále byla před jeho obličejem a její rty byli milimetr od těch jeho. Malfoye evidentně tento polibek probral z transu spánku, protože zmateně těkal očima po těch jejích.
Na tváři se jí objevilo za tu celou dobu, co tam je snad poprvé maličkaté ale opravdu hodně maličkaté pousmání se a znovu se zmocnila jeho rtů, na které mu věnovala několik dlouhých polibků, kterým se Malfoy vůbec nebránil a párkrát jí polibek ji oplatil, přičemž jí popadl za stehna, rychlým pohybem jí položil na sebe a nechal si olíbávat rty.




Jůůů, to je tak slaďoučké, hezoučké a romantické
♥. Zatím úplně ta nejlepší kapitola z celé této povídky. Škoda, že tam měl jenom tři fotky, strašně mě to bavilo číst.
A udělala jsi to dobře, že jsi tam dala k tomu i ty obrázky, hned jsem si to líp představila
Nádherná kapitolka, moc se těším na další...