Tuhle povídku jsme s Niki strašně zanedbávaly a já bych se za to chtěla omluvit. Zaprvé - Já mám teď svých problémů dost, poté na nás tlačilo pololetí, škola, známky.. Nicméně - Zase to nějakým způsobem rozjedeme a dodržíme přidávání této povídky.

S divným pocitem v žaludku jsem si sedla do Velké síně, kde jsem si nalila do velkého hrnku se zlatými vzory můj oblíbený jahodový čaj. Jeho nasládlá vůně mi nádherně zavlála do nosu. Popadla jsem zaoblené ucho a dala si pořádnýho loka.
Svůj pohled jsem zaměžila na Zmijozelský stůl. Nemusela jsem očima dlouho těkat, když jsem zahlédla jeho - Draca Malfoye. Poslední dobou se choval zvláštně. Jednou mě nenáviděl a najednou ze dne na den se se mnou normálně bavil.
Tohle není normální. Uvízl mi v paměti jako Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Už si s tím nevím rady. Radši jsem pohled sklopila, zvedla se a začala odcházet pryč. Při mém velkém 'štěstí' mě doběhl.
,,Počkej! .. Kde je Grangerová, Weasley a Potter?"
Sama pro sebe jsem se musela nadechnout ale pak jsem si uvědmila, jak nápadné to je. Otočila jsem se na něj.
,,Harrymu se něco stalo.. Jsou na ošetřovně." a s těmito slovy jsem se otočila a mířila na ošetřovnu
On šel vedle mě a pořád si něco mumla. Nevnímala jsem to, protože jsme byla naprosto ponořená v myšlenkách. Harry byl totiž ráno takový.. zvláštní. Bílí jako stěna, syté kruhy pod očima, zaschlé rty..
Když jsme tam přišli, hned jsem se podívala na Hermionu, která tam stála ducehm nepřítomná.
,,Co se mu stalo?" zeptala jsem se
Povzdechla si - To asi nebylo moc dobré znamení. A podle toho, co řekla to tak i vyznělo, protože ta věta nedávala naprosto smysl :
,,Je vážně zraněný. Vnitřně a má vážné rány." podívala se na toho, kdo stál kousek ode mě a ušklíbla se na něj
Automaticky jsem se na něj nenápadně koutkem oka podívala. Díval se na Harryho pohledem.. Nevím. Bylo to dost zvláštní jako kdyby on za to mohl, že tam leží. Po pár chvílích co se díval na Harryho se podíval na Hermionu.
,,Můžu s tebou mluvit?" promluvil na ní, načemž ona přikývla a šla s ním za dveře
Nijak jsem to nekomentovala, protože jsem neměla jak a ani proč. Podívala jsem se na Harryho, který se zavřenými očními víčky klidně ležen na posteli a tiše oddechoval. Slyšela jsem tlumený hlas, který ječel na Malfoye - To nemohl být nikdo jiný než Hermiona.
Když už se o něm mluví alespoň v mé mysli(za to ho fakt proklínám) vrátil se zpátky na ošetřovnu, přistoupil k Harrymu a prohlédl si ho. Proč by se o něj zajímal? Vždyt se nesnáší. Říkám - Za tím něco bude.
Šla jsem tedy za Hermionou na chodbu, protože stále se 'nevrátila'.
,,Bude to v pořádku, uvidíš." povzdubila jsem jí s pokusem o úsměv, protože i přesto jaký teď máme k sobě vztah tak jsem se snažila jí utěšit = to už je moje povaha
Jelikož jsme ale holky - citlivé stvoření - tak jí to ani trochu neuklidnilo a rozbrečela se. V duchu jsem začala na sebe řvát, jaká jsem nána že jsem udělala to, co jsem dělat neměla - Objala jsem jí.
,,Budu muset jít." odtáhla jsem se od ní ,,Kdyžtak potom." a odešla jsem na školní pozemky, kde jsem si sedla na moment na lavičku
Porozhlédla jsem se po krajině, která se se rozprostírá neznámo jak daleko. Na horizontu bylo jezero, které na hladině mělo maličkaté vlnky díky slabšímu větru, který mi příjemně zavlál ve vlasech.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a dál se kochala tím nepodsatelně dokonalým prostředím až přišla chvíle, kterou jsem očekávala páč nebylo vidět to překrásné modré nebe ale šedivé mraky - Káplo na mě.
Ani ne za vteřinu se rozlilo jako kdyby někdo moc rychle zaléval své květiny ledovou vodou. Proto jsem se zvedla a jen tak jsem se rozeběhla jako gepard, který je nejrychlejší zvíře ze všech. Ano, nesrovnávám to s kouzelným tvorem.
Adrenalin se mi rozproudil po těle nepopsatelnou rychlostí. Protože jsem zase spomalila a začala jsem se už normálně procházet. Všimla jsem si Malfoye, který seděl u jezera ale nijak dál jsme ho radši neřešila, protože podle mě už ho řeším dost a dál jsem pokračovala v tom, co jsem dělala.
Zvedla jsem hlavu k nebi, ze kterého padaly kapičky velké jako hrášek. Musela jsem se zastavit a prozkoumat je. Musela jsem sklopit hlavu, protože mi pár mililitrů vody spadlo do očí.
,,Folprechtová, co tady děláš? Vždyť prší.." promluvil na mě
Zvedla jsem k němu hlavu. ,, Já vím, že prší." usmála jsem se a ani nevím proč jsem to udělala ,,Ani nevím.. mám ráda déšť." znovu jsem se podívala na nebe a pak na něj
Jaká hnusná zženštělá odpověď - Nevím. Právě naopak, vím to proč jsem venku i přesto jak prší - Miluju déšť. Na mou odpověď jenom přikývl - Páni, žádné řeči rekord.
,,Jo, je mokrý." pokusil se o úsměv, což mě překvapilo a musela jsem dvakrát dlouze mrknout abych se ujistila, že se mi to jenom nezdá
Slyšela jsem sama sebe, jak jsem se slabě tomu zasmála, co řekl - Fuj, jsem vážně imbecilka. A neřešme jestli to slovo existuje(radši).
,,Uklidňuje mě."
,,Co se ti stalo tak hrozného, že se potřebuješ uklidnit?" zeptal se, načemž jsem se na něj zadívala
,,Je to složité.." pokusila jsem se o úsměv aby nebylo vidět, že se mi o tom mluvit nechce
,,Tak moc, že bych to nepochopil?" ušklíbl se a to pro mě bylo znamení, že to bere snad jako urážku že jsem něco takového vůbec vyslovila
Měla jsem říct : Ano, jsi idiot a to by jsi vážně nepochopil. Místo toho jsem ale zakroutila hlavou a řekla:
,,Ne to ne.. spíš tak složité, že by tě to začalo nudit."
Vlastně jsem se často cítila od všech odstrčená. Nikdo se o mě nezajímal a byl to divný pocit. Cítila jsem se opuštěná a ve všem ponořená až po uši jen a jen sama. Nikdo kdo by mi s něčím pomohl nebo poradil.
Když vidím dvě kamarádky, které se objímají, utěšují se nebo se smějou, mluví o klukách.. Taky by se mi tohle líbilo.
,,Potřebuju zapomenout, takže povídej. Cokoliv."
,,Zapomenout?" zopakovala jsem s nechápavým zamrkáním ale pak jsem si řekla, že mi do jeho problémů nic není ,,Dobře.. Hm.. kde bych začala?" zeptala jsem se spíš sama sebe a kousla se jemně do rtu
,,Řeknu ti to zkráceně: Mám rozvedený rodiče. Učila jsem se doma ale otec chtěl, abych chodila sem. Nechala jsem se přemluvit a.. teď toho lituju. Mám .. divný pocity z toho, že sem chodím... Nevím, jestli tomu porozumíš ale..například - Jsem dobrá v Lektvarech a baví mě. Jenomže když teda projevim to, že jsem v nich dobrá tak je to podle Hermiony špatně. Jenomže já prostě nechci se přetvařovat a dělat, že nic nevím když to slyším. A potom .. Nikdo mě tady nemá rád. Byla jsem zvyklá vždycky alespoň na jednu osobu, na kterou se můžu obrátit.. Ale .. není tady nikdo takový." smutně jsem se usmála ,,Nebo o mě říkají, že jsem šprtka. Ale to není pravda.. Já nesnáším dějiny. Nejdou mi a nebaví mě.Klidně řekni, že jsem divná."
Dokončila jsme své předlouhé povídání a řekla si v duchu, že se mi vysměje protože nic jiného jsem nečekala. Proto mě překvapila jeho reakce.
,,Ano, jsi divná." zasmál se ,,..Ale mýlíš se. Všichni tě tady obdivují a mají tě rádi. Například Potter a Weasley. Oblíbili si tě hned. Všichni Nebelvírští tě milují.."
,,To se ti jenom zdá. Polovina se na mě dívá vražedným pohledem.. Já vím baví se se mnou ale.. To je všechno. S Ronem si nerozumím a s Harrym? To sice ano ale.. nemám nikoho, kdo by mi rozuměl. Cítil se alespoň podobně nebo já nevim.." zasmála jsem se ,,Mám vygumováno." tak to pozor, poprvé jsem něco takového přiznala
,,Tvoji rodiče jsou aspoň normální." ušklíbl se ,,..Moji rodiče jsou smrtijedi. Celou mou rodinu vlastně tvoří smrtijedi." pokrčil rameny ,,A myslíš, že tady mám přátele?"
Nebylo to pro mě nic šokujícího, že jeho rodina je tvořená smrtijedy. Nic jiného se čekat nedá - Čistokrevný, bohatý, arogantní = Jako každá druhá rodina, načemž jeho rodina je nejznámější.. To by došlo každému.
,,Normální? To bych se hádala." ušklíbla jsem se a musím říct, že kdybych se s ním o tomhle hádala - Vyhrála bych. ,,Já myslela třeba.. jak se jmenuje.. To je jedno ta husa.. Jo, už vím - Pansy nebo ty dvě gorily. Nebo nedávno Hermiona.."
Nemohla jsem si vzpomenout na jméno tý nány ale najednou se mi vybavilo, píč jednou se na chodbě smála jak hyena, lakovala si nehty, schválně jsem do ní strčila a ona si s ním polila vlasy - To jsem škodolibá, že?
A to s tou Hermionou jsme řekla schválně protože jsem věděla, že tomu tak není. Přátelé se k sobě chovají úplně jiným stylem.
,,Crabbe a Goyle jsou zabedněnci. Nedá se s nima normálně mluvit, nic nepochopí. Ani jednu jedinou větu.." ušklíbl se ,,A Pansy není moje kamarádka. Je to moje ex, která mě chce zpátky. Ne, že by mě milovala. Spíš si chce zamachřit před kamarádkama, získat mé peníze, nebo tak něco.." vypadalo, že se zamyslel - Asi tomu tak je. ,,A Grangerovou nenávidím, nikdy jsme nebyli přátelé.."
,,Včera to vypadalo jinak.." konstatovala jsem s pohledem zaměřený zase na nebe, které mě fascinovalo
,,To bylo.. naplánované." řekl potichu
,,To mě taky napadlo. Slyšela jsem vás, jak mluvíte o tom, jak je Hermiona dobrá herečka." podívala jsem se mu do očí ,,Šla jsem před vámi a nešlo to přeslechnout.." řekla jsem a on se hned ušklíbl
,,Včera jsem jí dal ty lektvary.. ať je dá Potterovi a Weasleyemu." povzdechl si
S tím Ronem to bylo spíš méně pravděpobodné, že mu to dala protože jestli-že by mu Hermiona doopravdy nalila nápoj lásky, který jsem Malfoyovi vlastně dala.. 'já', tak by za ní běhal jako pes za kostičkou.
Ale Harry.. Když jsem si to tak přehrávala chvilku v hlavě - Bylo to víc než jasné.
,Já vím. Viděla jsem, jak jsi se díval na Harryho, když ležel na ošetřovně" řekla jsem ,,Ale víš.. Já jsem jí Harryho a Rona nebrala. To ona se nechtěla bavit se mnou.. A podle ní, jsem trávila čas s nimi. Ale oni se ptali na to, jestli nevím, co s ní je." Úžasné, jak rychle dokážu přesměrovat na jiné téma, že?
,,Ona se trápí..měla bys jí to říct... Merline, posloucháš mě?" zasmál se ,,Mluvím jak anděl. Vážně..dneska toho na mě bylo asi moc."
Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se zasmát téže - Věřte mi, že za tohle bych si vytrhala všechny vlasy a začala nosit snad paruku.
,,Ty jsi jiný, když kolem sebe nemáš Zmijozelské. Včera, když jsme měli ten trest.. tak jsi se choval normálně. Přišel Snape a už jsi to byl zase ty."
,,Vážně?" zeptal se překvapeně, což mě v duchu trochu namíchlo ,,Toho jsem si nikdy nevšiml."
,,Tak si vzpomeň.. Včera jsi se mnou mluvil úplně normálně. Sice o lektvarech, ale to je jedno.. Přitom když jsi mezi lidmi tak mi nadáváš."
,,Nenáviděl jsem tě. Ale na těch lektvarech jsi byla normální." pokrčil rameny, jako kdyby to byla úplně normální věc
,,Chovám se k lidem normálně, kteří se chovají ke mě normálně."
,,Fajn, pokusím se tě ignorovat. To bude asi nejlepší.. Ale nedávej mi záminku ubližovat ti." pobaveně se usmál
,,Já tobě?" pobaveně jsem do něj šťouchla
,,Jistě. Já jsem Draco Malfoy. Mám blond vlasy, což znamená, že jsem anděl." opět se zasmál ,,A dokud mám tuhle andělskou náladu, měl bých jít na ošetřovnu a dát věco do pořádku.."
Andělská nálada? Nejsem sama, kdo vymýšlí nová slova - Fajn, alespoň nejsem v tomhle sama. Usmála jsem se.
,,To by jsi asi měl.. A já bych to měla vysvětlit Hermioně..I když nerada." ušklíbla jsem se, protože v duchu jsem si skreslovala, jak bude chtít, abych se jí omluvila - No to určitě.
Jen na to přikývl a odešel směrem do hradu. Po chvíli co jsme si to přehrávala postupně v hlavě jsem odešla také ale hned jsem mířila do knihovny protože Hermiona tam chodí častěji, než je zdrávo.
,,Hermiono?" přisedla jsem si k ní ,, Potřebuju ti něco říct. Je mi jedno jestli mě budeš poslouchat nebo ne ale chci, aby jsi to věděla. To, že jsi se na mě naštvala, že jsem v Lektvarech lepší než ty nechápu. Ale nevadí.. Nemusela jsi různě plánovat s Malfoyem protože.. Já ti tvé přátelé neberu. Ptali se pořád jenom po tobě. To je všechno.. Tak ahoj." řekla jsem co nejrychleji abych se zbavila pachutě na svém jazyku a odešla se zase projít, protože mě to uklidňuje a jsem na pár minut odříznutá od světa
Když už mě to přestalo bavit, protože můj žaludek nechutně hlasitě začal kručet, odešla jsem do Velké síně, kam jsem si sedla.
,,Nejsi tak trochu mokrá?" zeptal se velice 'inteligentně' Ron
,,Ani ne." usmála jsem se co nejmileji to šlo i když jsem měla chuť mu plesknout hráškovou omáčku do obličeje a začala jsem jíst
A kdo si nepřisedl, že? - Hermiona. Začala se tam omlouvat, ale neposlouchala jsem jí. Podívala se na mě a usmála se. Úsměv jsem jí jakž takž oplatila a podívala se krátce na Zmijozelský stůl, načemž jsem udělala to samé co ráno - Prostě jsem se zvedla a odešla.




Ááááá D.O.K.O.N.A.L.É. ♥ Naprosto úžasné a propracované. Strašně moc se ti to povedlo. Strašně se mi líbí její myšlenky :) těším se na další kapču.