Posledních pár dnů jsem neměla ani náladu a ani čas na psaní, takže se omlouvám, že jsem tady nebyla ale já žiju i svůj normální život, bo spíše se o to pokouším. Tak doufám, že se vám bude předposlední mini kapitolka této povídky líbit. ;)*

Drahý polštáři, omlouvám se za všechny slzy. Pokaždé s pocitem únavy si lehnu do postele, přikryju se a doufám někde uvnitř, že usnu, přitom vím, že se odehraje to, co se odehrává každou noc.
Dám si sluchátka do uší se smutnou písní, či na něj sama od sebe začnu myslet, začne mi bolet břicho a třešnička na dortu - Nahrnou se mi slzy do očí, načemž pomalu tečou po tvářích až na tvůj hebký povrch, můj milovaný polštářku.
Možná bych ho neměla oplakávat každou noc. Možná bys na sobě neměl zaschlé, slané slzy. Ale.. Prostě s tím nejde přestat.




pekny blog