Tady je další kapitola téhle povídky - Už tačnu přidávat pravidelně, aspoň doufám. Snad se vám bude líbit :) . K téhle kapitole dávám tuhle píseň : http://www.youtube.com/watch?v=bCRE_c3u2aE . TENTO ČLÁNEK JE PŘEDNASTAVENÝ


Vzpomínáte na ty cele, o kterých jsem mluvil? Právě kolem těch jsem pomaličku procházel a díval se na všechny vězně, co tady jsou a i když zde nejsou zdaleka všichni, mám pocit, že jich je tu víc, než dost. Vidím tu hodně známých tváří, jako je třeba Molly Weasleyová. Ona už boj o život dávno vzdala.
V očích už nespatříte jiskru, kterou měla, když chtěla zabít mou tetu Bellatrix. Nezazlívám jí to, moje teta není zrovna "dáma-kterou-by-jste-chtěli-mít-doma". Jenomže se to nepovedlo. Bellatrix byla rychlejší - jaká škoda - a kletbu obrátila proti její jediné dceře - Weasleyeové.
Došel jsem k cele číslo 7091 - každý člověk, co je tu vězněn má svůj vlastní "kód" - kde jsem si klekl a podal té malé něco k jídlu. S radostí se do toho pustila, jako kdyby už týden nejedla. Zvedl jsem ruku a pohladil jí po vlasech.
,,Ahoj Rosie." pozdravil jsem jí šeptem
,,Áhoj Draco." pozdravila mě s úsměvem, přitom kolem pusy měla všude tvaroh
Víte, když už jsem byl dřív tak dokonalý - zase to moje milované ego - tak jsem se naučil vařit. Ovocné knedlíky s tvarohem - který právě tahle malá jedla - různá italská jídla.. To víte, moje skvělá matka mi nemůže dokonce života vařit, i když jí mám moc rád.
,,Jedna holčička mi řekla, že jsem zrůda.." zašeptala po chvíli smutně
Nemohl jsem jí takhle vidět, kor když po chvíli ji začala téct slza po tváři. Zvedl jsem ruku a opatrně jí ji setřel.
,,Zlatíčko, ty jsi přece nejkrásnější, jenom ti závidí."
Hned se na mě podívala a na rtech měla malé pousmání.
,,Opravdu?"
Přikývl jsem.
,,No jistě, jsi maličká, překrásná princezna - Kdo by ti nezáviděl?" i přes ty zašpiněné mříže jsem nějakým způsobem jí dal pusu na čelo
Usmívala se od ucha k uchu. Byla tak kouzelná. Musel jsem se pouze nad ní pousmát. Tak strašně bych si jí chtěl adoptovat. Nedokázal jsem jí totiž ještě říct, že její matka zemřela na oslabení. Sice jsem jí nesl pravidelně jídlo a lektvary, ale ona se ani nesnažila - Věděla, že už je konec.
A její otec od nich odešel neznámo kam. Idiot, jak může opustit vlastní dítě? A ještě takhle .. Nádhernou, maličkou holčičku.
,,Já už chci odsud prýč." skřížila ruce na hrudi
Natáhl jsem ruku a začal jí hladit po tváři.
,,Bude to brzy, maličká. Slibuju." s těmito slovy jsem se pomalu postavil, "zamával" na ní ukazováčkem, což mi hned oplatila a šel jsem dál
My čistokrevní máme vlastně štěstí, u nás se automaticky bere, že jsme na straně Temného Pána a nic se nám nestane. Pche, vůbec bych to nebral jako výhru. Když vidím ty lidi, jak trpí .. Trpím s nimi. Je mi jich šíleně líto a mám chuť je vysvobodit - Ale to nejde. Je to tu hlídané, proto jsem vždycky rád, když jim alespoň můžu dát něco, co jim udělá radost, ať je to čokoláda, chleba..
Berou to jako ten největší dar, který jsem jim mohl kdy dát. Prošel jsem ještě pár cel, občas tam dal lektvar, něco k jídlu, ale pak jsem se odebral do své vily, - ano, já maminčin mazánek už nežiju u rodičů - odložil jsem si klíče na stoleček a došel do kuchyně, kde jsem si začal dělat večeři.
Poté, co jsem se najedl, jsem šel po schodech nahoru do ložnice. Hned jak jsem za sebou zavřel dveře, tak jsem se usadil k velkému, bílému pianu, které jsem tam měl. Divíte se? Ano, hrau na piano, už několik let. Matka mě vždycky nutila tam chodit, ze začátku jsem vůbec nechtěl, ale nakonec mě to začalo bavit.
Otáčel jsem stránky mého šestého notýsku s písněmi, které jsme složil. Když už jsem konečně našel, co jsem chtěl, zavřel jsem oči, přejel prsty přes klávesy a začal jsem pomalu hrát(http://www.youtube.com/watch?v=nH1Se2vRmEM&feature=related).
Hrál jsem jako .. Kdybych u toho nesedil roky. Takhle to bylo pokaždé, protože mě to uklidňovalo. Zrovna u téhle písně, kterou jsem složil jsem myslel na někoho, kdo mi moc chybí. Také že jsem ji složil jenom pro ní.
Po pár chvílích jsem otevřel oči a podíval jsem se na fotku, jenž zarámovaná byla položená na pianu.




Jako vždy - dokonalá kapitola! ♥ Je sladké, jak se Draco "stará" o tu malou holčičku (Rosie). Je mi jí tak hrozně líto... Tohle je jedna z kapitol, která mě opět dojala :'). Moc se těším na další, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, muhehe
♥