První je tady (angel). Ich forma u mě poslední dobou převládá, ale tak nevadí :D O:) + je trochu kratší (mě ne :D) . Enjoy it.

Nádech, výdech. Bum bum. Bum bum. Nádech.. Spomaleně jsem otevřel oči. První, co jsem spatřil bylo přehnaně bilé, emocniční osvětlení. Opět se to nepovedlo. Někdo má to štěstí, že se oběsí a nikdo ho nenajde. Předávkuje se práškama, nic. Vezme do ruky žiletku, řízne se .. Vykrvácí.
Já dělám ať co dělám, vždycky mám to štěstí - Vždy je někdo poblíž. Tentokrát to byl smrtící jed, který měl zabrat po pár vteřinách. I přesto mě někdo "osudově" našel. Jaké to velké štěstí.
Nademnou se sklonila sestřička, napojila na mě jakousi tekutinu - jako vždy - a začalo mi to proudit tělem.
,,Jak se cítíte, mladý muži?" zeptala se mě, jako vždycky, když jsem se probral
,,Tak, jako vždycky." řekl jsem tiše
Můj hlas nezněl ani chladně, ani arogantně jako dřív. Hodně jsem se změnil. Zničenost, zoufalost, smutek, vztek, smrt. To vše mě pohltilo během pár chvil. Nepopsatelně rychle a precizně.
,,Kdyby jste něco potřeboval, řekněte si." s povzbudivým pousmáním opustila místnost
Potřebuju smrt, ale evidentně mi jí nemůžete dát. Víte jaký to je pocit, když se denno denně probouzíte s pocitem, že sem nepatříte? Jste tu navíc? ... Jenom pozůstatek zničené duše?
Pootočil jsem hlavu na stranu a zadíval jsem se na jeden bod. Proč musim dál žít?




To je... oh o.O ... emocionální. :'(♥