První kapitola byla poěkud krátká, proto se snažím zbytek udělat delší. Spíš to měl být asi prolog či co, to už máte jedno :D (stydím se)

Po pár dnech co jsem si poležel, tak stojím a oblékám se. Obyčejné, černé džíny a bílou košili. Postupně od spoda nahoru pozapínávám knoflíčky a dívám se na své - ještě docela zachované - tělo. Od šestého ročníku jsem s famfrpálem docela polevil. Neudržel bych se na koštěti, natož abych lítal vzduchem s camrálem.
Pozvedl jsem před sebe ruce. Prsty vypadali zcela nepoškozeně, přitom se mi povedlo zlomit si je. Zápěstí už pětkrát vymknuté. Po předloktích tolik jizev, že jsou podle mého už nespočičatelné. Shrnul jsem si rukávy, otočil jsem se a chodbami nemocnice - polovičního blázince - jsem kráčel k ženě, která už pár měsíců se mnou mluvila - MUDr. Kyra Thompsonová.
Bez zaklepání jsem vešel, zavřel za sebou dveře a posadil se do křesla před jejím stolem, za kterým seděla a pozorovala mě - jako kdyby to někdy bylo jinak. Dal jsem si dohromady ruce, opřel jsem se zádama o opěradlo a zadíval jsem se někam mimo ní.
I přesto jsem zpozoroval, jak si z nosu sundala brýle, vyndala si bloček a něco si začala psát.
,,Po kolikáté už to bylo, Blaise?"
,,To mi pověstě Vy, přestal jsem to počítat." odpověděl jsem
Ale můžu se pokusit. Poprvé to bylo v šestém ročníku, šesté hodiny raní. Stál jsem v okně - v Bradavicích samozřejmě - a nějakou chvíli jsem se díval dolů. Jediné, co si pamatuju bylo to, jak jsem letěl dolů. Bylo nemožné to přežít, ale i přesto jsem se vzbudil u Svatého Munga. Už jsem k psychiatrovi měl chodit dřív, ale odmítal jsem.
Pořád jsem si tak naivně myslel, že bych to udržel všechno pod kontrolou, sám. Podruhé, potřetí, počtvrté.. Po asi sedmém pokusu jsem přestal počítat. Takže, omlouvám se, ale netuším.
,,Bereš ty prášky, které jsem ti předepsala?"
Určitě budu brát prášky proti depresím. Tomu snad sama nevěří, že je beru. To bych neležel ještě ráno v posteli tady na tomto místě. Zakroutil jsem jemně hlavou.
,,Ani jednou za čas?"
,,Ne."
Dlouze si povzdechla.
,,To není řešení, Blaise. Musíš brát prášky, aby jsi se dal do pořádku a mohl normálně žít."
,,Myslíte si, že když jste poraněná na duší, že vás dokupy dají nějaké prášky?" položil jsem jí řečnickou otázku ,,Doufáte snad, že chci ještě žít? Vypadám na to?"
Moje tvář se změnila v úšklebek. Ale ne v chladný, to ne. Byl to spíše pokus o úšklebek plný ublížení a žalu, který jsem se snažil schovávat ve svou Zabionovskou tvář, kterou jsem dříve nasazoval každý den.
,,Pustíte mě domů?" položil jsem další otázku, na kterou jsem chtěl vyjímečně chtěl odpověď
,,Víš moc dobře, že by jsi měl zůstat tady-"
,,Stejně to vyjde na stejno. Je mi jedno, jestli ten pokoj očarujete ochranými kouzli, sevřete mě do svírající kazajky.. Uteču tak i tak jako posledně. Pak je to mnohem horší, ale to by jste měla vědět."
Delší dobu mlčela. Po pár minutách se zvedla, přešla ke skříňce, ze které vytáhla sklenici prášků a podala mi jí.
,,Každý den, čtyřikrát."
Zastrčil jsem si je do kapsy.
,,Víte, že to může být naposledy, co mě vidíte?"
,,Víš, že tím hodně riskuji?"
Místo odpovědi jsem pokynul hlavou, postavil jsem se a šel jsem ke dveřím. Sahal jsem na kliku, ale ještě řekla:
,,Chtěla bych poznat pravého Blaise Zabiniho."
,,"Pravý" Blaise Zabini už dávno zemřel." odešel jsem a před budovou jsem se přemístil
S rukama za zády jsem šel k mímu oblíbené "okraji světa". Byl to útes několi kilometrů daleko od Anglie. Stoupl jsem si na onen okraj, zavřel jsem oči a nadechl jsem se studeného vzduchu, který voněl po soli a volnosti.
Otevřel jsem je a podíval jsem se pod sebe. Dnes ještě ne.




Mě tohle fakt zabíjí... to je tak hrozně depkózní, že jsem z toho pak depkózní i já
! Je mi ho líto, chudáček. Zajímalo by mě, co se mu stalo, že... no však víš.
(nenávidím své hloupé sny!) Ryhle přidávej dalšííí, jako na běžícím pásu
rychléé
Po přečtení téhle kapitoly mám snad ještě větší strach