Takže, kvůli vám jsem si udělala Ask. Pokud by jste měli nějaký dotaz, je už nahoře jako ikonkaa O:)

Po celou dobu, co u mě byla Pansy, tak spíš povídala ona a já jsem ji chtě-nechtě musel poslouchat. Na jednu stranu mi šíleně ujížděly myšlenky někam mimo obývací pokoj, ve kterém jsme seděli. A na druhou stranu jsem chtěl vědět všechno, co poslední dva roky dělala, protože jsem v principu nevěděl skoro nic, když už není ani s Dracem.
Dozvěděl jsem se kupříkladu, že její matka už dostala rozum a začala se zajímat o ní. Protože Pansy to měla těžké v tom, že sice jí všechno kupovala a vyhovovala jí, ale nikdy jí nezajímalo, co se s ní děje a podobně. Dokonce její otec se polepšil, tak jsem rád, že je šťastná.
Byl jsem jí neskutečným způsobem vděčný, že se mě na nic neptala. Krom té jedné otázky "Jak se máš?" nepadla žádná další. Nebo ano, ale nedostala se k tomu, protože se rozpovídala.
Seděl jsem a čekal jsem. S menším rozzuřením se posadila naproti mně.
,,Předevčírem a ani včera jsi nepřišel, Blaisi." Sjela mě, ale ještě nezvyšovala hlas.
,,Bereš ty prášky?"
,,Samozřejmě, že ano" odpověděl jsem, i když to nebyla ani trochu pravda
,,Takže ne." zkonstatovala
,,Co jiného jste si myslela?"
,,Já jsem si radši nemyslela vůbec nic." Promnula si čelo. ,,Ukaž mi své ruce."
Dříve jsem vyšiloval a ječel: ,,Na tohle nemáte právo!" .. Ale časem mi to přestávalo dělat starosti. Proto jsem si vyhrnul rukávy.
,,U Merlina proč?" položila řečnickou otázku
,,Spíše - Proč ne? .. Neptejte se, když odpověď znáte."
,,Právě že neznám, Blaisi. Celých patnáct měsíců spolu komunikujeme, snažím se ti pomoct, ale neřekl jsi mi všechno."
,,Nepotřebujete vědět všechno." Odsekl jsem ,,Je to stejně jedno, já se zabiju tak i tak."
,,Tomu chci právě že zabránit."
,,Myslím, že zbytečně si z toho děláte vrásky. Je to jedno. Uvidíme se zítra." Ukončil jsem naší konverzaci a odešel
Vím, že ještě mi říkala, ať se vrátím. Na to jsem nemyslel ani vteřinu. Došel jsem do nejbližšího parku, kam jsem se posadil na lavičku. Až teď jsem zaregistroval, že mám stále vyhrnuté rukávy. Očima jsem si prohlížel své ruce.
Trošičku překvapeno-nechápavě jsem se zamračil, když něčí rozklepaná ruka opatrně přejížděla přes všechny ty jizvy. Dlouze jsem mrkl a podíval jsem se jí do tváře. Byla to zase ona - Pansy.
,,Blaise… Proč?" dostala ze sebe potichu jemně roztřeseným hlasem
,,Byla to nehoda." Odpověděl jsem
Nejradši bych si za to nafackoval. První člověk, který si toho všimne a já jí začnu hned lhát. Vždyť je to jedno, jak jsem řekl - Člověk se začne starat, až když už je pozdě.
,,Ty se chceš zabít?" podívala se mi naprosto vystrašeně a starostlivě do očí
Ne, nechci, aby si dělala zrovna ona starosti, když je šťastná. Narovnal jsem se.
,,Do toho ti nic není." Řekl jsem naprosto chladně, i když někde v podvědomí jsem měl nucení jí něco říct
,,Měj se." Dodal jsem ještě a co nejrychleji odtamtud vypadl




T je tak kruté! K Pansy i k Blaisovi :'(. Ááá já nechci, aby se trápili. Ať ji to řekne, zařiď to!
Krásná kapitolka, těším se na další
PS: Tůj ask jsem objevila už včera večer (devil)