close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

The seventh chapter - Nightmare

21. února 2013 v 22:06 | Jenny |  Thoughts of a boy
Zítra už je pátek, slibovala jsem, jak budu psát a přidávat, a ono nic. Nejsem ani odpočatá, nachladila (?) jsem se na zádech nejspíš, protože mě bolí a celá jsem nějaká bolavá. Mám i rýmu, ale na všechno kašlu, protože pozítří za mnou přijede miláček, takže na sebe kašlu ^^
V pondělí už do školy.. Ani nejsem odpočatá. Snad ti, co budete mít prázdniny si odpočinete.
Enjoy it.

Celou noc mi ležela v náruči, protože takto usnula. Snažil jsem se mít po celou dobu otevřené oči, protože kdybych usnul, zdála by se mi nějaká noční můra. Kolem sedmé hodiny ráno jsem to už ale doopravdy nevydržel a zavřel jsem oči.
~*~*~*~
Všude černo-černá tma. Ticho. Chvíli jsem uvažoval spíše o snu, ale po chvíli se prokázalo, že ne. Zaslechl jsem šílený výkřik mé matky. Nevěděl jsem odkud, protože jsem nic neviděl - logické. Znovu výkřik. Rozeběhl jsem se. Netušil jsem, kam běžím, ale šel jsem podle křiku. Kolem mé tváře se mihlo červené světlo.
Spatřil jsem J-E-H-O. Ne, na ní šahat nebudeš! .. Skočil jsem po něm, čímž jsem ho shodil na zem. Několikrát jsem mu namlátil na obličej. Po chvíli mě ale odhodil,
postavil se a několikrát do mě kopnul.
Do tváře, do hrudi, do břicha.. Přiřítila se má matka, chtěla mi pomoct, ale on jí jednu vrazil takovou, že se jí obličej otočil úplně na druhou stranu.
~*~*~*~

,,Blaise?"
Prudce jsem otevřel oči a posadil se. Ztěžka jsem se nadechoval a oddechoval. Byl jsem celý spocený. Doslova jsem hořel. S menším zděšením jsem se jí podíval do tváře. Bylo to zvláštní samo o sobě vedle někoho usnout, o to víc probudit se.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se

Opatrně jsem jí od sebe odsunul, zvedl jsem se, posadil k oknu, odkud jsem zpoza rámu vytáhl to, co jsem potřeboval, pevně jsem sevřel dlaň v pěst, přitom jsem pozoroval venku jednoho ptáčka, co si zrovna sedl na větev stromu.

Poté, co jsem ji celou od krve upustil, tak jsem si duševně oddechl. Bylo mi celkem šumafuk, že mám rozřízlou celou dlaň. Nebo to, že to začalo krvácet čím dál víc. Před ní jsem se zabít nemohl, nechci jí způsobit trauma - i když to jí budu působit asi i tak - takže druhá možnost byla tato.

Sedla si naproti mně.
,,Zdálo se ti něco špatného?"

,,Dá se to tak říct."

Opatrně vzala mou ruku do té své a začala mi jí ošetřovat mokrým hadrem. Vůbec jsem nezaregistroval, že by odešla do koupelny ale tak dobře, nevadí. Asi jsem byl hodně mimo - jako kdyby to někdy nebylo jinak.

,,Proč tohle všechno děláš?"

Odmlčel jsem se. Řeknu jí to. Ne.. Nemůžu. Nejde to. Lehce jsem pokroutil hlavou.
,,Nemůžu ti to říct."

,,Blaise, jsem tvoje kamarádka. Vím, že dříve jsme si moc.. Nerozumněli, nebo jsi mě neměl moc rád, ale stojím při tobě a můžeš mi říct úplně cokoliv."

,,Tohle.. Nemůžu."

,,Dělej jak myslíš, ale kdybys se rozmyslel.. Jsem tady pro tebe."

,,Nemáš hlad?" zeptala se mě

,,Ani ne. Ale jestli chceš, něco ti můžu uvařit." Nabídl jsem jí, i když se mi z "vůně" jídla dělalo špatně

,,To je dobrý, nemám hlad." Řekla sice, ale po chvíli jsem zaslechl, jak jí zakručelo v břiše

,,Řekl bych, že dobrý to bude teprve, až když se najíš." Postavil jsem se, podal jsem ji svou druhou ruku, abych jí pomohl vstát

,,Ale co tvoje dlaň?"

,,Sama moc dobře víš, že těch jizev mám hodně. Je jedno, jestli budu vařit s jednou nebo se dvěma navíc."

Sešel jsem s ní po schodech dolů do kuchyně, odšoupl jsem židli od stolu a nechal jsem ji, aby se posadila. Stoupl jsem si za plotnu, nechal jsem rozehřát pánev a začal jsem krájet cibuli na míchaná vajíčka, se slaninou a toustem.

Měl jsem co dělat, protože když jsem držel ten hodně ostrý nůž.. Nucení, nechat ho "omylem-sklouznout-na-určité-místo" tam bylo. Přes tuhle neodolatelnost - a znechucení z výparů - jsem to překonal, vše ji nandal na talíř a položil jí to na stůl.

,,Děkuju." Poděkovala a věnovala mi úsměv

,,Nemáš zač." řekl jsem a nenápadně jsem se zašklebil

Zase za psychiatričkou. Jak já se těším, opravdu z celého srdce.
,,Musím si jít něco zařídit. Rád bych tě doprovodil, ale už to asi nestihnu. Je to sice negentlemanské, ale příště to napravím. Prozatím se měj." Pokynul jsem hlavou, postavil jsem se a tak, jak jsme šel spát jsem odešel
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Any Horan ♥ Any Horan ♥ | Web | 22. února 2013 v 10:38 | Reagovat

Krásná kapitola :) Těším se na další :) ;-)

2 Nikinka Nikinka | Web | 22. února 2013 v 19:07 | Reagovat

Ooo jsem zvědavá na to, až jí to řekne, jestli se jí to teda rozhodne říct. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama