Nemám teď moc čas, nebo spíš nemám náladu, takže... Tak. Tady je jedna z předepsaných kapitol, tak snad se vám bdue líbit.

Kolem večera jsem se vrátil, protože madam samozřejmě si nedala pokoj a ještě mě tahala na různá vyšetření a poučovala mě o tom, že bych měl začít brát už konečně ty prášky na deprese, které by stejně nikdy nezabraly, ale to opomeňme.
Vyzul jsem si u dveří boty, zahodil jsem je někam do rohu a šel jsem se posadit do obývacího pokoje do křesla. Vytáhl jsem schovanou ohnivou whisky a na pět hltů jsem ji celou vypil. Když už zemřít, tak s pořádně zničeným tělem přece.
Ze stolečku s jedním speciálním šuplíčkem jsem vytáhl jednu, jako ráno, vzal jsem ji akorát do druhé dlaně a silně jsem sevřel ruku v pěst. Celá ruka se mi chvěla, jak se mi ostré hrany zarývaly do kůže, poté do masa.
Zaskřípal jsem jemně zuby a pokroutil jsem hlavou. Zaklonil jsem ji, podíval jsem se do stropu, své sevření jsem začal uvolňovat, až sama vypadla a cinknutím spadla na zem. Úlevně jsem s lehce pootevřenou pusou vydechl.
Čím víc se snažíme na něco zapomenout, tím víc na to myslíme. V mém případě to platí určitě. A je to tak i všeobecně. .. Když se tak zamyslím, tak jsem rád, že jsem sám. Nikdo mi nemůže ublížit - když nepočítám sám sebe. Stejně by si nikdo nevšiml, kdybych zmizel ze zemského povrchu.
Co by bylo na tom? Nic. Párkrát jsem musel zamrkat, protože i když jsem byl pořád při smyslech, tak jsem měl pocit, že Pansy, která nade mnou stojí je jenom halucinace.
,,Ty tady ještě jsi?" zeptal jsem se
,,Pokud mě vidíš, tak ano." Přikývla pobaveným tónem
,,Proč?" nechápal jsem
,,Chci na tebe dohlédnout. Nechci, aby-"
,,Pansy, jediné, co si přeju je smrt. Kdy pochopíš, že tvoje snažení přesvědčit mě o opaku, je zbytečné?"
.. Pohltila mě vina a lítost. Hned jsem viděl, že to, co jsem řekl, ji zaskočilo a zamrzelo.
,,Omlouvám se, já.. Vím, že to myslíš jenom dobře."
Pokusila se o menší, falešné pousmání. Ucítil jsem její hebké a měkké rty na mém čelu.
,,Můžu tady ještě zůstat?"
Už delší dobu jsem nezkoušel skočit z okna nebo něco podobného. Bude to dost problematické, snad to nějakt vyřeším.
,,Stejně vypadá, že se tě nezbavím takže... Ano, můžeš."
,,Věděla jsem, že to řekneš."
,,To jsem opravdu velice rád." Řekl jsem, přitom jsem se snažil zamaskovat podtón ironie
,,Půjdeš si lehnout?"
Víš, se spaním mám problémy. Když usnu, zdají se mi noční můry, občas se ráno probudím a mám natržené všechny strupy, které se mi tam udělají, protože se ze spánku všude možně chytám. Většinou sebou i trhám, vypadnu z postele.. To chceš doopravdy ležet vedle sebevraha? Nebojíš se ani trošičku? Maličko? Decentně? Přiměřeně? Maximálně hrozně mocnatářsky moc?
,,Ještě ne."
,,Přijdeš potom?"
,,Později - Ano."
Věnovala mi ještě menší pousmání a poté pomaličku odešla po schodech nahoru. Do té doby, než jsem nezaslechl, že se zavřeli dveře, tak jsem se díval tím směrem.
Na jednu stranu jsem byl docela rád, že je tady. Můžu začít napravovat to, co jsem ve škole nestihl. Ale na druhou stranu bude problematické zkusit se "vypařit" s jediným rozdílem, že to vypaření by už bylo napořád.





Konečně mám tu blbou esej a mohla jsem se pustit do čtení (poolparty). Pozdě, ale přece
. Nevím proč, ale vždycky, když je v téhle povídce psáno o tom, jak s epokouší zabít, přepadně mě zvláštní, opravdu hodně, hodně zvláštní pocit. Jsem vadná
doopravdy. Nemůžu se dočkat pokračování (a nějakého sblížení s Pansy? - přijde vůbec nějaké? jsou to jen kamarádi? NAPÍNÁŠ!
) Mmmm a tan obrázek na konci celé kapitoly k tomu dodal takovou tu pravou "šťávu"
nádherný! 