7. dubna 2013 v 19:31 | Jenny
|
Tak když už mě máte zpátky, tady máte kapitolu :) Enjoy it
Prošli bránou, načemž šli vedle sebe ale ani jeden y nich nic neříkal. Nenapadlo ho, o čem by s Dracem měl mluvit. Když už vstupovali do hradu, jeden ze smrtijedů je zastavil a řekl jim: ,,Ředitel Snape vám vyřizuje, ať se za ním zastavíte." A šel dál. Snape si doslova užíval, že byl už na vyšším místě, proto si nechával říkat "pan ředitel" i od svých "kolegů".
Celou dobu se díval někam do země. Polekavě sebou škubl, když do něj šťouchl Draco a gestem ruky ukázal směrem vlevo. Na rtech měl pobavený a škodolibý úšklebek - jak jinak, to by nebyl Draco - ale jemu to tak vtipné nepřipadalo. Jeden Romildu držel ze zadu za vlasy a ten druhý ji udeřoval do obličeje.
Ona se zoufale podívala směrem k němu a očima naznačila: "Pomoz mi.". I přesto, že ji chtěl pomoct, musel dál Pouze ji omluvně pohled oplatil, zase pohled sklopil a šel dál. Došli do ředitelny, přičemž se tam posadil na židli a zadíval se opět někam mimo.
Nechtěl poslouchat to, jak Draco vášnivě vypráví o tom, jak zabíjel lidi. Po chvíli Draco oznámil, že jde do ložnic. Proto Snape upřel pohled na Blaise.
,,A co ty?"
,,Všechno v naprostém pořádku." Zalhal, aniž by mu pohled oplatil
,,Blaise, pokud si myslíš, že po tolika letech tohle na mě zabere, mýlíš se."
S povzdechem si opřel hlavu ze zadu o opěradlo.
,,Zase jsem to nezvládl."
,,Řekl bych "Tak příště", ale to už ti říkám nějakou dobu. Ty víš, že ti rozumím. Ale také víš, že tohle ti dlouho u Pána Zla nebude procházet."
,,Právě že to vím, ale … Nedokážu se přesto přenést. Dnes když Šedohřbet zabil to malé miminko, tak … Bylo mi na nic. Když vidím tu bolest a strach v jejich očích a najednou … Nic. Prázdnota. Jenom černo-černá barva. Temnota." Ztrácel se mu pomalu hlas a měl před očima to malé miminko
Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
,,Běž si lehnout, Blaise. Pro dnešek toho máš evidentně plné zuby."
,,Děkuji." Postavil se a začal odcházet
Ale ne do ložnic, chtěl se projít. Kráčel školními pozemky. Už také nebyly to, co bývávalo. Žádné sluníčko, jenom ataženo, šedivo-šedivé světlo, ani už ta Vrba sebou nešvihala tak jako dřív. Všechno tam bylo takové … Mrtvé.
Chvíli šel Zapovězeným lesem, až spatřil Lenku Láskorádovou. Každý ji říká - říkával - "Střelenka", přitom mu připadala hrozně hodná. Jo, možná trochu střelená byla, ale to k ní patřilo. Jen-tak tam stála a krmila Pestrály. Ztěžka se nadechl, protože se jednou v knize dočetl, že je člověk vidí jenom, když mu před očima někdo umře.
Už jich bylo tolik. Viděl jich až moc umírat. Přistoupil k ní trochu blíže, ale ne vedle ní. Stál tak metr za ní a pozoroval ji. Byla na boso, modré polovičně roztrhané džíny na nohou, dlouhý pletený fialový svetr a po zadek jí spadaly její blonďaté vlasy.
,,Ahoj Blaise." Pozdravila ho, aniž by se otočila
,,Jak jsi věděla, že…?"
,,Jsi jeden z mála, co sem chodí."
Už nic na to neřekl, pouze na to přikývl.
,,Co ty tady?"
,,To samé co ty, přemýšlím." Odpověděla
Pomaličku si stoupl vedle ní a pozoroval malé mládě, které si hrálo se svojí maminkou. V duchu se nad tím pousmál, pootočil hlavu k ní a zarazil se. Na jejích tvářích byly cestičky vyryté slzami, smutné pousmání a všude jizvy, krev.
Otočil se k ní, pozvedl ruku, kterou ji jemně položil na tvář a palcem ji setřel slzy.
,,Kdo ti to udělal?"
,,Tvůj spolužák, Goyle."
Přejela ho vlna vzteku. Za tohle zaplatí, nebude ji a obecně takovýmhle dívkám ubližovat.
,,Za tohle zaplatí, to ti slibuji. Nikdy si neber pomluvy k srdci, protože podle mě jsi hrozně hodná a neskutečně krásná, Lenko."
Po tvářích ji najednou začaly téct další slzy. Nechápavě a trochu vyděšeně se na ní zadíval.
,,Co se děje?"
,,Něco tak krásného mi ještě nikdy nikdo neřekl."
S menším pobavením a úlevou se pousmál, opatrně ji ovinul ruce kolem ramen a objal ji.
,,Někdy mi chybí to, jak mluvíš o škrknách." Řekl potichu a pohladil ji po vlasech
V principu mu chybělo úplně všechno. Až moc věcí se změnilo.
~*~*~
Doprovodil ji až k ložnicím a s rozloučením se odebral do koupelen, aby se mohl sprchovat. Cítil se… Špinavý. Už od té doby, co má poznamenanou svou levou ruku. Na jednu stranu si s Dracem všechno prošel. Bolest, noční můry … Ale měl pocit, že ode dne, kdy tohle podstoupil, tak se to jenom zhoršovalo.
Podíval se na svůj odraz v zrcadle. Nikdy nikomu neublížil, i přesto se cítil špatně. Jako kdyby za všechno mohl on. Musel se vzchopit. Postavit se proti všemu špatnýmu. Potřeboval posilnit.
Možná by to bylo zbytečné, podepsal si tímto rozsudek smrti. V principu to byl neporušitelný slib. Zaslíbil se Voldemortovi.
Odešel, uklidil si své věci a položil se na postel. Sice nějakou dobu přemýšlel, ale později vyčerpáním usnul.
To je super, že jsem to četla o několik minut dřív, jsem z toho nadšená!
A taky z toho, že jsi zpátky :'). Chyběla jsi nám tady
.
. Chování Draca mě naprosto dostává.. v dobrém i v tom špatném
.
Dokonce jsem chvíli přemýšlela nad bláznivou myšlenkou, že by nakonec mohla být s Blaisem
. I když... k němu se mi asi fakt víc hodí Ginny... když už ji zachránil
.
Co ti mám říct k té kapitole? Už mě nebaví se opakovat, ale i tak musím, protože byla prostě úžasná
A zabila jsi mě Lenkou. Naprosto jsi ji vystihla!
Těším se na dalšíííí :)