Chapter eleven - Memories

25. března 2015 v 0:25 | Mrs. Zabini |  Thoughts of a boy
Ahoj moji drazí, dlouho jsem k této povídce nepřidala kapitolu a neskutečně mě to mrzí. Tenkrát jsem to měla předepsané X kapitol dopředu, bohužel se data nedala zachránit, ale na druhou stranu je to dobře, protože se ve příběhu vyvíjím dál a vymyslela jsem nové věci. Možná nebude tak krátká tato kapitolovka, jak jsem čekala, ale nechci to zakřiknout. A také jsem se na ní nemohla soustředit, většinou jsem tuto povídku psala, když jsem měla špatné chvíle. A teď je poslední dobou mám, tudíž předepisuju kapitoly dopředu a i kdybych je neměla, chci se této povídce plně věnovat, protože .... jhdksljshklfhsk Blaise <3


Někdy se noční můry stanou skutečností. Delší dobu jsem si to nepřipouštěl a přežíval. Každý den si ubližoval, utápěl se ve svých depresích a sem tam se pokusil udělat osudný krok, abych zmizel z povrchu zemského. Celou dobu jsem si snažil nalhávat, jak je tohle všechno v pořádku. Ale není. Další řezné rány na ruce. Po těle se mi rozproudil pocit euforie, krev mi pomalu stékala po předloktí a s pootevřenou pusou jsem si opřel hlavu o studenou stěnu, polkl a podíval se do stropu.

Bolest byla jediná věc, která mě udržovala při životě. Znamenalo to totiž, že ještě něco cítím. Že mé tělo něco cítí. Nejde o emoce. Už to bylo několik dnů, co se stal ten incident, jak jsem se rozplakal a zlomil se v Pansyině náruči. Stále tu byla. Vlastně tu byla pořád. Přinesla si několik věcí a věčně tu spala, kontrolovala mě a pečovala o mě. Alespoň se o to snažila.


Dozvěděl jsem se, že pracuje jako sestřička u Svatého Munga, tudíž mi přinesla kapačky a lektvary, které mají mé tělo trošku povzbudit. Skoro jsem nic nejedl, byl jsem tím pádem naprosto vysílený. Neschopen fungovat. Už se mě ani na nic neptala. Pokaždé, když jsem se vzbudil z noční můry zpocený, vyděšený, objala mě a uklidňovala.

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem spal. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem se zase nepokusil o sebevraždu. A toho chtěla dosáhnout. Tím, že bude pořád u mě doma, nic neudělám.

Smutné je, že na tom stejně nezáleží. Jestli mám zavřené oči nebo otevřené, vidím stejnou temnotu. Nezmění mi pohled na svět. Nezmění mé myšlenky, démony v mé hlavě, protože mě už dávno pohltily. Stále mě přemlouvala, abych si zašel za svou "doktorkou", ale nevím, zda-li to má cenu. Jestli se jí mám svěřit a časem se mi vrátí chuť do života.

Dost o tom pochybuji. Znal jsem dívku, která na tom byla podobně, jako já - byla na tom trochu líp, oproti mně. Ještě v Bradavicích jsem se s ní hodně stýkal. Přestoupila z jiné školy, protože jí šikanovali. Proto přestoupila k nám s nadějí, že to ustane a bude moct žít normální život. Bohužel neustalo. Snažil jsem se jí co se týkalo těchto věcí pomoct. Bránil jsem jí, ale nestačilo to.

Postupem času začala mít u sebe doma dost velké potíže, které bych nechtěl rozebírat, protože jsem jí to slíbil, že to nikdy nikomu neřeknu. O prázdninách, než měla nastoupit do sedmého ročníku, spáchala sebevraždu. Do současnosti na ní stále myslím. Při každém svém činu na ní myslím.

Byla to úžasná dívka, nadaná, krásná, hodná. Jako anděl. Ale už se netrápí, je volná. Na lepším místě. Tenkrát jsem jí říkal, že je anděl. Ona protestovala a já jí říkal, že jenom andělé si ubližují, protože na zemi nemůžou žít a poté se dostanou zpátky do nebe. Někde jsem to četl. Usmála se na mě. Bylo to poprvé, co jsem viděl v její tváři úsměv.


Nevím, co by si o mě pomyslela, kdyby mě takhle viděla. Nebo jestli se na mě celou dobu dívala. Jestli ona nebyla ten strážný anděl, který mě pokaždé zachránil. Jestli mi tím nedávala signály, že tu mám ještě nějaké poslání. Že nakonec se to dá nějak vyřešit a mám žít dál.


"Každý mi říká, jak se to časem zlepší, ale kdy? Nic se tím pro mě nemění. Už tohle nezvládám, Blaise." - bylo to naposledy, co jsem s ní mluvil. Ani dopis na rozloučenou mi nenapsala. Alespoň ke mně nedorazil.

Vzpomínám si na to, jak jsme se bavili o nejčastějších lžích lidí, co dělají tyto věci. Ubližují si, mají deprese..Odpovídali na otázky, přitom se za nimi skrývala jiná slova.


"Mám se dobře." - Ne, nemám. Pomoz mi.

"Jsem jenom unavená\ý." - Už tohle nezvládám.

"Je mi jenom zima." - Nechci, abys viděl\a mé jizvy.

"Je mi líp, věř mi." - Nikdy mi nebylo hůř.

"Jsem v pohodě." - Chci zemřít.

Pootočil jsem hlavu směrem k oknu, přes které svítilo slunce. Zvedl jsem se, podíval se ven do zahrady a vzpomněl si na další rozhovor s ní.

~*~*~

Byl jeden z krásných, letních dnů v Bradavicích. V učebnách se to nedalo vydržet, všude bylo neskutečné dusno, proto všichni šli k jezeru. Až na ní. Nechtěla tam jít, aby zase poslouchala řeči spolužáků, a hlavně nemohla jít do plavek, když byla pořezaná od rukou, po břicho až po nohy.


Mlčky jsme stáli vedle sebe na Astronomické věži. S prázdným pohledem se dívala někam do dálky a já se na ní celou dobu díval. Vlasy se jí leskly, jak na ně svítilo slunce. Sluneční paprsky lehce ozařovali její obličej, který byl naprosto bez chybičky. Až po chvíli co jsem se jí díval na tvář z profilu, jsem si jedné nedokonalosti všiml - Stékali ji po tom krásném obličeji slzy.


Pozvedl jsem ruku a chtěl je setřít. Letmo jsem se jí dotkl a ucukl jsem. Byla ledová. Což nemohlo být možné.

,,Proč jsi tak ledová?" zeptal jsem se jí starostlivým hlasem

,,Víš, že když umíráš, tvé tělo začne být studené? Jsem uvnitř mrtvá." odpověděla mi s tichým a vyrovnaným hlasem

,,To je hloupost." Řekl jsem, abych odlehčil situaci

Spomaleně pootočila hlavu a přistoupila ke mně blíže. Pozvedla ruku a položila mi jí na tvář. Celým tělem mi projela zima, ale nezachvěl jsem se. Cítil jsem, jak mě její ruka chladí tvář, jelikož jsem tím teplem a sluníčkem byl rozpálený. Položil jsem svou ruku na její a i přes mou tělní teplotu byla stále studená. Dlouze jsem mrkl a podíval jsem se jí do očí. Chtěl jsem jí něco říct. Že je strašně krásná. Že jí pomůžu se z toho všeho dostat. Že jí v tom nenechám samotnou, a že i když to zní šíleně, záleží mi na ní a mám jí rád.


Ale neřekl jsem nic. Několik minut jsem sbíral odvahu a kuráž, a když už jsem se konečně nadechl, políbila mě. Polibek od ledového anděla.

~*~*~

Při této vzpomínce jsem pozvedl ruku a sáhl si na rty. Celý jsem se klepal, musel jsem se posadit na parapet, jinak bych asi spadl. Už na to všechno nemám energii. Jsem emocionálně nevyrovnaný. Nezvládám to. Hlasy v hlavě mi říkají: ,,Máš být mrtvý.". Postupně když jsemnad tím vším přemýšlel, vzpomínal.. Uvědomil jsem si, že se cítím sice depresivně, na dně, bez špetky naděje, ale že mám strach.

Ne ze smrti. Ale sám ze sebe. Postupně mi začíná docházet, že jsem ještě člověk. Někde ve mně ten starý Blaise Zabini je, ale já ho už dávno pohřbil. Po tom, co se stalo a po téhle dívce.

~*~*~

Byla jiná, než ostatní. Nevyhledávala společnost, nikomu neubližovala, jenom byla nadpřirozeně nádherná. A to byla ta její velká chyba, za kterou ji šikanovali. Protože záviděli. Přijímala nenávist a hnusné narážky ostatních, ale odmítala komplimenty. Říkala, že se má dobře i když v tu chvíli plakala. Říkala, že se cítí být šťastná, přitom měla čerstvé jizvy na rukou. Říkala, že jí nezáleží na tom, co si lidi o ní myslí, přitom se snažila být perfektní - což nemusela, ona byla.

A i přesto, jak moc se utápěla v depresích, jak moc trpěla, byla schopná se mnou dělat ty největší vylomeniny a smát se. Byla úžasná. Pomáhala vždycky druhým a neočekávala, že někdo pomůže jí. Snažila se mě rozesmát, i když jí samé nebylo nejlépe. Podporovala mě ve věcech, které se jí líbily a ty, které ne, řekla na ně svůj názor.


Občas mě i okřikla a praštila mě s pobaveným úšklebkem do ramene. Byli jsme schopni vedle sebe ležet pod hvězdami na trávě a hodiny si povídat. A někdy jsme vedle sebe jenom leželi, dívali se na sebe, nebo do nebe a drželi za ruce, přičemž ani jeden z nás nic nemusel říkat, protože jsme věděli, že v tuhle chvíli jsme tu spolu my dva a jsme tu jeden pro druhého.

Škádlila mě, provokovala mě, nádherně se dokázala smát tak, jako nikdo. Ty její oči. Dokázal jsem se v nich utápět hodiny. A ten hlas. Když mluvila, dokázal jsem ji poslouchat celý den.


Rád jsem jí utěšoval. Když jsem ji viděl, jak pláče a ona mi tvrdila, jak je v pořádku a že se má dobře... Přišel jsem k ní, objal ji, utíral ji slzy a ošetřoval jí rány. Poté, co jsem jí to obvázal, opatrně jsem ji na to místo líbl.


Když potřebovala zlepšit náladu, vždycky jsem něco vymyslel. I přes zákaz jsem ji vzal do Prasinek, v noci jsme se procházeli různě po školních pozemcích, když už bylo po večerce. Za měsíčního svitu jsme se koupali v jezeře. Připravil jsem na Astronomické věži večerní piknik pod oblohou plnou hvězd. Nebo i jenom to, že jsem schválně před ní upadl, udělal jakýkoliv trapas a ona se alespoň pousmála, mě hned zahřálo u srdce.


A potom, co odešla z tohoto světa, co odešla z mého života jsem si uvědomil dvě věci. První věc, že mi chybí. A druhá věc, že jsem idiot. Nic jsem neudělal proto, aby tu zůstala a do teď si to vyčítám. Neřekl jsem jí jednu důležitou věc, kterou jsem jí chtěl říct už dávno. Že tu holku miluju.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nikinka Nikinka | Web | 25. března 2015 v 15:04 | Reagovat

Víš, co je hrozně fajn? Že i když jsem tu povídku nečetla celé věky, hned s první větou jsem si vzpomněla na předchozí děj a mohla se tak do povídky znovu dostat :). A musím říct, že s touhle kapitolou jsem měla dost rozporuplné pocity. Na jedné straně to bylo všechno super, ale na druhé... nevím, mám z Blaise zvláštní pocit. Ale líbí se mi, že jsme se mohli podívat tak trošku do jeho minulosti, za láskou :). Ten nápad se mi líbí. A představa Pansy u Munga ještě víc! :D Budu jí držet palce, aby si získala jeho lásku :) Blaise by si zasloužil být šťastný.
Budu se těšit na další část :) snad nás nebudeš moc dlouho napínat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama