First chapter - My childhood

3. května 2015 v 16:26 | Mrs. Zabini |  Life of Slytherin Princess
Tak, první kapitola je na světě. Nějakou dobu jsem ještě k ní nic nepřidala, protože jsem nevěděla, jak to mám napsat a podobně. Ale už je to tady (poolparty). Tuhle kapitolu bych chtěla speciálně věnovat Niki, protože je tam její miláček a manžel, Theo O:) Enjoy it.

Procházím se po zahrádce u našeho panství, postupně čichám ke každé květině, která se na mě usmívá svými krásnými květy a láká mě, abych ji utrhla a dala do vázy v mé ložnici na dřevěný kredenc. Ale bohužel každou z nich musím odmítnout, protože se má matka se vždycky naštve, když tohle udělám. Proto se jen omluvně usměju, skloním se k jedné z modrých lilií, opatrně ji pohladím, přivřu oči a užívám si, jak její vůně měna chvíli omámí.

Už jenom týden a nastoupím do posledního ročníku v Bradavicích. Musím říct, že to byla dlouhá a nekonečná cesta plná překážek, přetvářky, úsilí, bolesti.. Vím, že jenom vyjmenovávám negativní věci, i když co si budeme povídat, kdo by mluvil pozitivně o škole. Tím ale nemyslím učení, se známkami jsem na tom dobře, ale o ten zbytek.

Vztahy, "přátelé", předstírání toho, kdo doopravdy jsem, rodinné vztahy. To je horší, ale už od mala se umím dokonale přetvařovat a dělat, že jsem úplně někdo jiný. Aneb: ,,Nikdo Mě skutečně nezná. Nikdo neví, kolikrát jsem seděla ve svém pokoji a plakala, kolikrát jsem ztratila naději, kolikrát jsem byla zklamaná. Nikdo neví, kolik času jsem musela zadržovat slzy, kolikrát jsem se cítila na dně. Ale ne jen kvůli jiným. Nikdo neví, jaké mám myšlenky, které mi zaplňují hlavu, kdykoli jsem smutná, jak hrozné skutečně jsou. Nikdo Mě nezná, a to je to, co se mi líbí nejvíc."

S povzdechem si sednu do trávy, pootočím se a podívám se, jestli někdo nejde, poté natáhnu ruku a jednu z květin utrhnu a dívám se na ní. Kdybych měla vyprávět svůj příběh, kde bych měla vlastně začít?

~*~*~

Nikdy jsem neslyšela od mé matky, jak mě má ráda nebo že by byla ráda, že má tak úžasnou dceru. Nikdy mě nechtěla, tudíž jsme od mala byla tatínkovou holčičkou. Mohla jsem mu říct všechno, co mě trápí, smát se s ním, dělat s ním vylomeniny, chodil se mnou nakupovat, naučil mě hrát famfrpál - to se vždycky má matka s ním pohádala, protože říkala, že dívky famfrpál nehrají - zkráceně, nejlepší vztah s rodičem, který si můžete přát.

Naučil mě i to, jak se mám chovat v přítomnosti jiných lidí. Řekl mi:"Pansy, zlatíčko, nikdy nesmíš být sama sebou před lidmi, kterým nevěříš. Můžou kdykoliv proti tobě použít to, když jsi slabá, zlomená, naštvaná… Nesmíš to dovolit, ano?"

Tohle mi řekl, když mi bylo pouhých pět let. A i když jsem tomu moc nerozuměla, slíbila jsem mu to a do dnes si pamatuju, jak jsme seděli na nějakém vysokém kopci, jedli zmrzlinu a dívali se na západ slunce.


Milovala jsem svého otce celým svým srdcem, nevím, jestli to matku štvalo, ale pořád na mě ječela, všechno, co šlo, svedla na mě a často říkala věci, které mi hodně ublížily. "Měla jsem tě raději potratit!" .. "Kdo by chtěl mít holku, jako jsi ty, doma?! Jsi neschopná!" … "Nikdy jsem tě nechtěla!"..Sice to bylo psychický ublížení, ale to jsem ještě snášela. Ale poté, když mě začala i fyzicky napadat, nezvládala jsem to. Každý den jsem plakala a otec o tom nevěděl.

Stalo se to vždycky, když byl na služební cestě nebo v práci. Tohle všechno jsem začala vnímat až od svých šesti. I to, jak se rodiče hádali. Myslela jsem si, jak se mají rádi a jsme dokonalá rodina. Naivní myšlenka. Pokaždé, když mě šel otec uložit a uspával mě, tak se hádali.

Jednou jsem se potřebovala napít, tak jsem vstala, šla pomaličku dolů po schodech do kuchyně a když jsem vešla, vedle mé hlavy se o stěnu rozcákal talíř, který chtěla matka hodit po otci. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Několikrát si o tom se mnou otec promluvil, ale nechtěla jsem pochopit a smířit se s tím, co se v naší idylicky dokonalé rodině děje.

A kvůli tomu všemu jsem začala matku nenávidět. To, že ubližovala mě, mi bylo lhostejné, protože hodněkrát jsem viděla svého otce, jak kvůli tomu všemu pláče a je na dně. V těchto chvílích sedával do salónku, v ruce držel sklenici whisky a zlomeně se díval do krbu. Já za ním pokaždé přiběhla, sedla jsem si mu na klín a začala ho objímat.

~*~*~

Procházeli jsme se a ptala jsem se ho, kam jdeme. Nic mi nechtěl říct, jediné, co z něj vypadlo bylo:"Mám pro tebe překvapení." A usmál se. Přišli jsme k panství, které bylo o něco málo menší, než to naše a zmateně se rozhlížela. Nějaký muž otevřel dveře, otec se s ním zdravil, zasmáli se a poté jsem upřela oči na kluka, který stál vedle něj.


Měl hnědé vlasy, tmavě hnědé oči, a lehce narůžovělé tváře.. Byl šíleně roztomilý a já nevěděla, co mám říct. Ten muž se na něj podíval a pobaveně se poušklíbl.

,,Tak se představ slečně, synu." Pobídl ho

Statečně se narovnal, přistoupil ke mně blíž a pak jsem spatřila ten nejkrásnější úsměv, co jsem v tu dobu, kolik mi bylo, viděla. Neměla jsem totiž přátelé, má matka mě nikam nebrala a ani to nechtěla.

,,Ahoj, jsem Theo." Představil se mi, lehce se uklonil a líbl mě na ruku

,,Těší mě, Theo. Jsem Pansy."


Od toho dne jsme se stali nerozlučnou dvojicí - do dnes - trávili jsme spolu co nejvíc času, a i když jsme nebydleli od sebe moc daleko, psali jsme si dopisy, když jsme si spolu nemohli hrát. Stal se mým nejlepším přítelem. Ale trvalo, než jsem se mu byla schopná svěřovat s určitými věcmi, on byl na tom podobně, protože otec mu řekl něco podobného, co mi řekl otec o svém "pravém já".

Ale i přesto jsme se měli neskutečně rádi. Kdo by Thea neměl rád? Je charismatický, roztomilý, zdvořilý, vtipný, rád provokuje, romantik - když se mu chce - dobrosrdečný, občas škodolibý a chladný, chytrý, přátelský…

Mohla bych o něm básnit hodiny. Doufám, že si brzy najde nějakou dívku, jen tak mimo. Je tu pro mě vždycky, když je mi nejhůř, rozesměje mě, utírá mi slzy, objímá mě, dává mi polibky na čelo, hladí mě po vlasech, učí se se mnou, jsme schopni si povídat několik hodin a vymyslet ty nejstupidnější věci. Jsme tak propojeni, že se na sebe jenom podíváme a víme, co ten druhý chce říct. Máme spolu nádherný kamarádský vztah. Lepšího přítele si nemůžu přát.

Miluju ho - čistě kamarádsky. Vždycky jsem ho brala jako svého nejlepšího přítele, bratra. Byl tu pro mě i v těch nejtěžších chvílích mého dětství, i toho dne, kdy jsem dozvěděla, že matka podvedla otce.

~*~*~

Bylo to jenom pár dní od toho dne, co jsem měla jedenácté narozeniny. Doufala jsem, e mi přijde dopis z bradavic a v září půjdu do školy. Chtěla jsem se tam dostat za každou cenu společně s Theem a být ve stejné koleji. Ale potom, co se stalo, jsem se styděla tam vůbec jít. Protože jsem zaslechla, jak se otec hádá s mou matkou a výjimečně otec křičel na matku.

Nenápadně jsem stála za rohem a poslouchala, po chvíli mi k nohám přiletěl Denní věštěc a když jsem se podívala na úvodní stranu, byla na ní fotka s mou matkou a nějakým mužem, jak se vášnivě líbají s titulem:,,Skandál v rodině Parkinsonových. Začala jsem číst ten článek od té odporné Rity Holoubkové, psala:…Byla přistižena jak se vášnivě líbá se soudcem Ivanem Petersonem, sepisovali rozvod? Podlé mého názoru, určitě ne. Podle jejího rozcuchaného účesu byli v jeho kanceláři a raději si nechci představovat, jaké věci se tam děli.

Srabácky se mi nahrnuly slzy do očí a podívala se na své rodiče. Zalehli se mi uši, srdce mi bušilo jako blázen a nevěděla jsem, co mám udělat nejdřív. Vztekat se, plakat..


Ušklíbla jsem se, prudce odhodila noviny a přišla do místnosti, kde se hádali. Ani jeden z nich nevnímal, že jsem tam přišla, přešla jsem ke své matce a začala do ní bušit.

Trhla sebou a začala mě chytat za ruce. Vztekle jsem jí odporovala a snažila se dál do ní bušit pěstmi, ale nešlo mi to. Proto jsem jí kousla do ruky a ona mě pustila.

,,Jak jsi tohle mohla udělat?! Zničila jsi celou naší rodinu! Za všechno můžeš ty!" křičela jsem z plných plic ,,Nenávidím tě!"


Od toho dne se se svou matkou nebavím, řekneme jen to nejhlavnější, jestli vůbec. Někdy ji jenom pozdravím a dál se s ní nebavím. Rozvedli se a s otcem se naštěstí do teď vídám. Ale bylo to pro mě těžké, protože jsem byla zvyklá a do teď si na to nemůžu zvyknout, že ho nevídám - například o prázdninách - každý den.

Ale vždycky, když jsem ve škole, posílá mi několik dopisů a trávím s ním každé menší prázdniny - vánoční, jarní, velikonoční - takže bych si na druhou stranu neměla stěžovat.

~*~*~

S celou kyticí různobarevných lilií přijdu do svého pokoje a dám je do vázy a z dálky se podívám, jak to vypadá. Spokojeně se usměju. Od kdy řeším, co si myslí má matka? Uchechtnu si nad tím, přejdu ke své skříni a začnu si vybírat oblečení, které si vezmu do Bradavic.

Jaké to vlastně bylo, když jsem poprvé nastoupila do Bradavic? Jak jsem se začala chovat?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nikinka Nikinka | Web | 3. května 2015 v 16:39 | Reagovat

Už teď to miluju <3. (Mimochodem, děkuji za věnování :).) Tuhle Pansy prostě člověk musí milovat. Strašně se těším na další kapitolu a doufám, že tam mi taky šoupneš Thea - a vlastně - že ho šoupneš úplně všude, kde jen to půjde :-D.
Už když jsem četla tohle: "Měl hnědé vlasy, tmavě hnědé oči, a lehce narůžovělé tváře..." tak jsem přesně věděla, o koho se jedná a rty se mi samovolně zformovaly do úsměvu, asi jsem blázen :D <3.

2 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 6. května 2015 v 11:46 | Reagovat

Moc krásná první kapitola, určitě jí budu číst! :) Pansy je mi líto, ale krádnš jsi to popsala. :)

3 Nikinka Nikinka | Web | 6. května 2015 v 13:09 | Reagovat

Promiň, prostě to musím napsat znovu, ještě jednou, pěkě od začátku. Mám pocit, že v předchozím komentáři jsem se dostatečně nevyjádřila k tomu nejdůležitějšímu (v této chvíli je to alespoň pro mě nejdůležitější :-D). Takže:
SAKRA, JÁ MILUJU THEA! <3
A to, jak jsi ho tady popsala, miluju snad ještě víc, jsi zlatíčko.
- "Stal se mým nejlepším přítelem." - Teprve teď si uvědomuju, že bych vlastně nechtěla být Pansy, protože bych s ním nechtěla být jen kamarádka (a hlavně bych to asi ani nedokázala, že? :D).
- "Kdo by Thea neměl rád?" - no fakt?! O_O Kdo by ho neměl rád?! <3
- "Je charismatický, roztomilý, zdvořilý, vtipný, rád provokuje, romantik - když se mu chce" - Jůůů, to mě dostalo :-D <3 sladký Tehouš ve verzi Jenny.
- "Mohla bych o něm básnit hodiny." - Chápu ji! Já taky!!! :-D
- " Jsme tak propojeni, že se na sebe jenom podíváme a víme, co ten druhý chce říct." - nádherné <3.
- "Miluju ho - čistě kamarádsky." - Škoda :'( ale doufám, že časem se ten vztah aspoň trošku změní na něco víc :).
Snad je to vše :D. Vyjádřila bych se klidně ke každé větě, ale to by byl tááákhle dlouhý komentář! :-D

4 Melanie | bymels.blog.cz Melanie | bymels.blog.cz | Web | 13. července 2015 v 21:13 | Reagovat

Tak to je dokonalé :O Já nemám slov :O Krásně, ale zároveň velmi dramaticky jsi popsala její vzpomínky a popravdě? Nečekala jsem tak dramatickou povídku. A už vůbec né u Pansy takovou rodinu :O Já jsem si vždycky myslela, že se přetvařovala a ty jsi mi dala důvod, aby mě to přesvědčilo ;-) Fakt moc povedená práce :)

5 Lily Lily | 5. září 2015 v 10:51 | Reagovat

Opravdu nádherná povídka, je to skvělý začátek a moc se těším na pokračování!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama