Daily Prophet - Madam Zabini is back from the underworld!

18. října 2017 v 18:45 | Mrs. Zabini |  Mrs. Zabini & blog
Denní Věstec
Titulek: MADAM ZABINIOVÁ SE VRÁTILA Z PODSVĚTÍ!
Pouze dnes exkluzivně zpověď manželky Blaise Zabini!


Z mých tajných zdrojů, jenž tu nebudu zmiňovat, jen pouze chci poděkovat vlivnému a vysoce postavenému plavovlasému muži (všichni pravidelní čtenáři Denního věštce jistě ví, o koho se jedná) , který mi tuto informaci poskytl, že se mezi živý vrátila manželka snědému a přitažlivému kouzelníkovi, Blaisi Zabini. Dosud nikdo netušil, co se stalo, jelikož z Kouzelnického světa zmizela, aniž by po sobě nechala jedinou stopu.

Všichni jste si určitě kladli otázku: Kde se nyní nachází? Vysál z ní duši mozkomor, kterého potkala na cestě útěku od svého manžela a pokud ano, proč utekla? Či jestli náhodou nebyla po celou tu dobu hospitalizovaná u Svatého Munga na oddělení psychiatrii? Že by Voldemort jí dostal do svých spárů, vytetoval jí na levé předloktí své poznávací zmanení a integrovala se do kultu Smrtijedů? My už známe odpovědi na Vaše otázky! Podařilo se mi odchytit madam Zabiniovou u Tří košťat, když jsem se tam zastavila na šálek máslového ležáku. Více se dočtete na straně 4.

Rita Holoubková



To bylo jen tak na úvod, spíše odlehčení situace, abych se přiznala je pro mne zvláštní po tak hříšně dlouhé době zveřejnit článek na blog, protože s překvapením Vám musím oznámit, že slaví už osmé výročí od založení - dobře, opomene v tuto chvíli dva roky mého neaktivního přístupu - takže jistě chápete, že se cítím v tomto momentě asi tak jako když se přehrabuju starými krabicemi a jen takovou náhodou najdu knihu z 20.století, na které je neuvěřitelná vrsta prachu, načež má nádech stařešiny. Ráda bych Vám všem trochu posvítila hůlkou do temnoty, ve které jste se do teď nacházeli, proč jsem zmizela ze světa blogerů a potterheads.

Jeden z hlavních důvodů si asi každý spisovatel umí představit, lépe řečeno vybavit, protože se s tím setká každý z nás minimálně jednou za život: Přestal mi fungovat notebook. Zaviroval se takovým způsobem, i když jsem ho dala do rukou pár rádoby odborníkům přes techniku, oznámili mi že mu můžu vykopat hrob, ani na součástky není využitelný. To by nebyl až takový problém, kdybych měla dostatečné finance na to, abych si mohla pořídit nový, lepší a výkonnější. Což logicky dle toho jak jsem podala předchozí větu, neměla. Připojení k internetu je druhá věc, to také scházelo ale to by byl nejmenší problém, vzala bych si ho jednoduše s sebou do kávarny, kam jsem často chodívala, popíjela skleničku bílého suchého vína či skleničku - ehem, později to už nebyla jedna - whisky a četla knihy.

Když se na to koukám zpětně, i kdybych měla notebook a všechny materialistické prostředky k tomu, abych nadále mohla psát, zahlcovat Vás svými myšlenkami, fantazíí, částí mého já, neměla jsem pro změnu časové prostředky, psychické a občas i fyzické.

Časové, protože jsem začala pracovat v 5 hvězdičkovém hotelu, kde jsem pracovala jako servírka 16 hodin denně, krátký/dlouhý týden - alespoň tak mi to bylo řečeno, nakonec jsem často spíš dělala směny typu "ukaž co vydržíš, než tvoje tělo vypoví službu" - v centru, kde chodí spousta turistů, takže podnik byl v podstatě nonstop plný. A když už jsem měla volno, byla jsem jak psychicky, tak fyzicky naprosto zničená. Psychicky protože na nápor takového stresu jsem nebyla zvyklá, také ne na ten přístup, který tam byl. A fyzicky, protože mě bolela každičká sebemenší část mého těla. Byla jsem unavená, neustále dehydrovaná - málokdy se mi podařilo dostat se ke skleničce vody - a mému tělu chyběli živiny - jako s dodržováním pitným režimem tak to bylo i se stravou, byla jsem ráda když jsem měla za celý den alespoň snídani.

Jediné, co mě drželo nad vodou byla má rodina, ale hlavně bytost, kterou jsem měla možnost potkat právě v tomto pekle. Bytost, kterou ne každý má to štěstí za celý život a ani ten další, potkat: Svou spřízněnou duši. Od první chvíle, co jsem ho spatřila, tak jsem cítila to spojení, jako kdybych ho už někdy potkala. Jako kdyby byl můj anděl strážný, jenž po celou dobu sledoval každičkou maličkost v mém životě. Poprvé v životě vím, co to znamená pro někoho dýchat, milovat a hlavně také být milován. Je pro mne vším, co jsem si vždy jako malé devče přála, zkráceně a jednoduše můj vysněný, milující a dokonalý Blaise Zabini.

Myslím, že to by stačilo na osvětlení, nechci tu zase psát romány, to by tento článek na můj velký "welcome back" byl nekonečně dlouhý. Asi jste si všimli mého nového layoutu, bála jsem se že po dvou letech už nebudu umět s jakýmkoliv grafickým programem, nakonec po hodině a půl mého perfekcionismu vzniklo toto. Působí poněkud temně, nemusíte se bát, v mém nitru září slunce, je to úmyslně k nové povídce, jenž hodlám postupně zveřejňovat. Nechci se tu moc rozepisovat, od toho bude poté úvod, ale už teď Vám slibuji, že se budete mít na co těšit.

Jelikož co se týče mého stylu psaní, radikálně se změnil - stejně jako já - a převážně do hlavní postavy celého příběhu rozepisuju všechny své temnější myšlenky z minulosti, představy... Inu, nebudu více prozrazovat. Prozatím netuším, kdy sem alespoň dám úvod, protože jsem ještě neudělala cover k povídce - ehem, dobře udělala jsem tři nebo čtyři ale s ani jedním z nich nejsem spokojená - takže mějte chvilku ztrpení.

Už jsem se za dva dny stihla podívat na blogy, jenž jsem pravidelně navštěvovala, když jsem tu byla a mrzí mě, že jsou buď pozastaveny, či úplně zrušeny. Chybí mi mládí, kdy jsme měli všichni mraky času, mohli společně vesele číst, psát společné neuvěřitelné věci... Doba se změnila, stejně jako my všichni.

Prozatím se mějte krásně, moji drazí.


Mrs. Zabini
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rainy Rainy | Web | 14. listopadu 2017 v 13:33 | Reagovat

Nikdy v životě mě tyhle články nepřestanou dojímat a vhánět mi slzy do očí. Když jsem  tvůj článek četla, připadala jsem si najednou stará, jako by od doby, co jsme tady sedávali, uplynula celá věčnost. Běhá mi z té myšlenky mráz po zádech.
Upřímě a z celého srdce jsem ráda, že jsi v životě našla nějakou jistotu a poznala svou spřízněnou duši. Matně si vzpomínám, že jsi t osvého času neměla jednoduché. O to víc mě to teď těší.
Prací se nenech takhle ničit. Je to jen práce. Možná líp placená, než jiná, ale zdraví si za ty peníze nekoupíš. Ale hádám, že to sama víš, takže si to odpustím. :)
My - myslím sebe a Nebeskou - tady jsme pořád. Každá jsme šly, co se psaní týče, trochu jiným směrem a přesídlily na jiný web, protože s blogem začalo být víc starostí než radostí. Tu a tam se vrátíme. Když je dost času a energie. Psaní jsme na hřebík rozhodně nepověsily. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama