The birth of the hunter

30. října 2017 v 23:15 | Mrs. Zabini |  Love kills more than hate
Krásný pondělní večer přeju všem, kdo náhodou zabloudili v tuto hodinu na internet a jen takovou náhodou narazili na můj blog. Přidávám první kapitolu nové povídky, snad Váš překvapím a předem upozorňuji: Není to nic pro slabé povahy. Stejně si to nejspíš nikdo nepřečte, ale pro můj pocit chci, aby tyto řádky byli někde zveřejněny.




Jedna z mých inspirací, jenž mě doprovázela celou povídku, věřte mi pustťe si to k tomu, udělejte si čaj či nalijte si řádnou sklenici whisky, zhasněte, zaposlouchejte se do písně a očima přejíždějte řádky.
Předmluva

,,Láska zabíjí víc, než nenávist."
- neznámý autor

Slunce dosáhlo nejvyššího bodu na azurově modrém nebi, na kterém se ještě stále pohybovalo několik malých, nadýchaných, šedivých mraků na důkaz toho, že ještě před chvílí silně a nepřetržite pršelo, a podle černého nebe na druhém konci jezera se měl déšť spustit znovu. I přesto si několik testrálů na kraji Zapovězeného lesa užívalo chvilkového vyhřívání se svých kostnatých těl a odevzdaně zvedali hlavu ke zdroji a přivírali oči. Dřív bych také dokázal ocenit teplo, jenž by mě hřálo na mé snědé pleti, ale tyhle časy jsou pryč a naopak jsem zasněně zavřel oči a užíval si chvíli, kdy zafoukal studený a sychravý vítr, který mi ovál kolem prstů, jako kdyby zdravil starého a známého přítele. Zhluboka jsem se nadechl, aby mě chlad pohltil nejenom zvenčí, ale i uvnitř. Nad tou myšlenkou jsem se musel uchechtnout, protože to už se stalo před dávnými časy, kdy mě něco citově zahřálo u srdce, které je dnes už jen kus ledu. Nestěžuju si, nikdy jsem se necítil víc naživu, protože jsem se nemusel zabývat chabými a ubohými city, jenž patřily k lidskosti.

Žádné nutkání starat se o problémy mého nejlepšího přítele a jeho užárlené, ufňukané snoubenky. Nenašlo se slovo, které by mě ranilo, naopak ve mě vzbudilo pobavení a opovvržení. Žádné výčitky a ani pocit viny, když jsem někoho rozplakal či té osobě ublížil. Žádná potřeba se vázat k dívkám, se kterými jsem si užil a když jsem se jich nabažil, poslal jsem je tam, odkud přišly. Protože pro mě byl každý jen šachová figurka v mé zvrácené hře. Loutky, jenž jsem tahal za nitky, když jsem je potřeboval. Byl jsem jako love, který vysaje svou oběť do poslední kapky krve a nepotřebnou mrtvolu zahodí. Jako když jsem byl malý kluk a dostal jsem plyšového medvídka, jakmile jsem dostal novou hračku, už jsem si na něj ani nevzpomněl.ž zlověstně jsem se zasmál nad posledním přirovnáním, jelikož mi vzpomínka na tohohle Blaise přišla vzdálená, jako přelud v mé mysli. Vymyšlená pohádka na dobrou noc, jenž maminky četly malým dětem před spaním, aby neměli špatné sny.

Normální lidé naplňují svůj život radostí, smíchem, pocitem uspokojení, když mohou pomoct člověku v nesnázích, štěstím druhých, sny a... U Salazara, je pro mne odporné na to slovo pomyslet - láskou. Já svůj život naplňuji uspokojení z bolesti druhých, strachu, smutku, neštěstí... Zní to masochisticky, že? To bude tím, že takový jsem, nebo lépe řečeno jsem se jím stal.
Protože i já jsem jednou věřil na lásku.
1.kapitola - The birth of the hunter

Klidně jsem oddechoval ve své černé, dřevěné a ručně vyřezávané posteli ve zmijozelských, chlapeckých ložnicích. Nedalo se říct, že bych měl klidný, uspokojivý spánek. Zaprvé, jelikož od prvního ročníku se dělím o ložnici - opomenu Draca a Thea - s Crabem a Goylem, kteří se střídali v noci v medvědím chrápání, mlaskání a snění o dortech, neustále jsem se budil. A za druhé, přece jenom už jsem neměřil metršedesát jako v 11-ti letech. Má aktuální výška byla metr-devadesát a to ještě opomenu své tělo, které nabralo na svalové hmotě od pátého ročníku, kdy jsem se stal kapitánem famfrpálového týmu - letos už potřetí - a začal jsem posilovat, tudíž když jsem si lehl na záda, z postele mi viseli jak nohy, tak i ruce. Takže najít pohodlnou polohu, ve které bych usnul byl obrovský problém. Pomalu jsem otevřel či, jenž jsem si promnul rukou, zvedl se na loktech a pohyboval hlavou zleva do prava v pravidelbých intervalech, abych si prokřupnul krční páteř. Natáhl jsem svou svalnatou paži po budíku na stolečku z levé strany postele, abych zjistil kolik je hodin. Půl šesté ráno - nejvyšší čas dát si ranní rutinu: zaběhat si, pár sklapovaček, kliků, přitahovat se na větvích stromů, zkulturnit se, odebrat se do Velké síne a v klidu posnídat.

Vstal jsem, přešel pomalými kroky ke skříni, vytáhl si šedivé tepláky, černé, upnuté tričko, nazul se do bot a vyrazil na školní pozemky. Má přání byla vyslyšena - už jenom jak jsem procházel chodbou, slyšel jsem jakou silou kapy deště buší do oken společně s větrem aby srovnali tohle místo se zemí. Když jsem vyběhl na školní pozemky, tak i přesto že bylo brzy ráno, okolí působilo jako kdyby se chystala noc. Bylo pološero, jediná záře na nebi byli rozzuřené blesky. Někdo neriskoval jenom ukazováčkem vyjít ven, ale já jsem spokojeně běhal svým tempem, soustředil se na dusot svých nohou, vítr a kapky deště. Byl to uspokojující a svobodný pocit. Už v tuhle chvíli jsem šlyšel všechny studenty jak si stěžují, že nemohou nic podniknout, protože jsou z cukru a rozpustili by se, nebo by nastydli. Mé srdce je z ledu, takže chlad z mého nitra donutil přizpůsobit mou tělní teplotu, tudíž nebylo možné, abych jakýmkoliv způsobem onecmoněl, klepal se zimou a podobné věci.

Po svých ranních záležitostech jsem konečně seděl ve Velké síni u stolu ve školní uniformě, akorát hábit jsem měl hozený vedle sebe, dva knoflíčky na košili rozepnuté, kravatu uvolněnou a klidně jsem žvýkal vajíčka s toustem a zeleninou. Chtěl jsem aby to také tak zůstalo. Po pár vteřinách mě do nosu udeřila silná, nasládlá vůně po fialkách a broskvích - naprosto odpudivá, odporná kombinace. Věděl jsem, kdo se naproti mě posadil, ani nemusela promluvit. Sotva jsem dokončil svou myšlenku, v ušních bubíncích se mi rozezněl její pisklavý a otravný hlas.

,,Dobré ráno, nevíš kde je Draco?"

Povytáhl jsem s nezájmem levé obočí. Ta posedláá, uřvaná a prokletá Pansy Parkinsonová mi zkazila chuť k jídlu. I přesto, že i zbývalo pár posledních soust, talíř jsem odsunul, popadl šálek neslazené černé kávy a napil se, abych spláchl nutkání obrátit svou snídani přímo do jejího obličeje. Doposud jsem nerozuměl tomu, co Draca o letních prázdninách popadlo, protože jí požádal o ruku a zasnoubili se. Roky jí odmítal, hrál si s ní, ubližoval jí. Do nedávna říkal, že je otravná, odpudivá a mnoho dalších negativních věcí. Když jsem se ho zeptal, proč si jí nepodvede nebo nepustí k vodě, odpověděl mi: ,,Vím, jak zvláštně a absurdně to bude znít, ale je jediná, která se mnou tak dlouho vydržela. Tolik trápení, co se mnou měla, mám pocit, že je ta pravá...." a další zamilované žvásty. Uvítal bych raději Draca Malfoye, co každýmu ubližoval, opovrhoval láskou, city a vším, než zamilovaného, zaslepeného, naivního pejska. Byl opravdu jako její domácí mazlíček, všude kde byla Pansy byl i on. Ušklíbl jsem se a věnoval jí chladný pohled plný znechucení.

,,Pokud jsi si nevšimla, tak je celá síň poloprázdná, což znamená, že je ještě brzy. Jestli ho potřebuješ 24 hodin denně u sebe, pořiď si navíjecí vodítko a obojek, Pansy." uavrčel jsem a doufal, že se urazí či jí má odpověď zaskočí natolik, aby na mě už nepromluvila

Ze začátku, kdy ještě nebyla zvyklá na mé ,,nové já", odpovída jsem jí nepříjemně, kousavě a dobíral jsem si jí, zrudla vzteky a bez přestání na mě začala křičet. Pokaždé se mi třásly ruce, škřípal jsem zuby a držel se, abych jí navždy neumlčel. Za normálních okolností dívky nebiju - opomenu některé pikantní situace, ve kterých mě prosí, abych jim dal facku, škrtil je, plácal je... k tomu se dostanu později - tak Pansy jsem měl sto chutí dát pět přímo na přepážku nosu. Od třetího ročníku kdy k nám nastoupila jsem jí nemohl vystát. I přesto, že v určitých věcech je mi můj přítel od mých šesti let ukradený, slíbil jsem mu že nikdy nesáhnu po hůlce - jako kdybych jí potřeboval - a nepoužiji ani vlastní tělo, abych jí ublížil. Upřímně, ona mi za to nestojí, nebudu si špinit ruce. Dnes se štěstí usmálo na Pansy, protože opravdu neřekla ani slovona mou odpověď, jen němě otevřela pusu, následně jí zase zavřela a vzteky nad tím, že neví co by mi na to řekla, jí zrudly tváře a mlčky si nalila do poháru dýňovou šťávu.

Spokojeně jsem se sám nad svým výkonem ušklíbl. Nikdo se nedivil tomu, jak se mé chování radikálně změnilo, řekli si prostě že jsem asi dospěl, ale nikdo neměl tušení, co se ve mě odehrálo po tom, co jsem musel pocítit na vlastní kůži. Theo, který byl - ano byl už není - můj přítel řekl, že se chovám tak, jako kdyby mi někdo kompletně ,,vymyl mozek", což bylo výstižné. Ano vymyl - konečně jsem viděl reálně a ne přes růžové brýle naivity a snů. Od té dby sedával na druhém konci stolu a předstíral, jako kdybych neexistoval, jelikož nesdílím jeho pohled na svět, který je naprosto dětinský. Láska, manželství, děti, společné zestárnutí i smrt - pche a já jsem Voldemort. Byl jsem tak hluboce ve svých myšlenkách, až jsem nezaregistroval Draca, který si sedl vedle své paničky. Odtrhl jsem pohled od desky stolu, což byla chyba. V ten moment jsem viděl něco, čeho mě mohl ušetřit: líbal se s Pansy. Asi jí tím chtěl říct: ,,Dobré ráno.".

Znechuceně jsem se znovu ušklíbl, jedním pohybem popadl brašnu a hábit. Se slovy:,,Příště mě varuj." jsem se odebral na hodinu Černé magie. Nepřekvapilo mě když jsem se posadil do jedné z dřevěných lavic, že jsem byl první. Do začátku hodiny zbývalo ještě patnáct minut, tudíž si ještě ostatsní užívali poklidné, ranní snídaně, což jsem mohl též, kdyby mě nejdřív nevyrušila ,,zmijozelská ufňukaná uršula a její domácí mazlíček". Už v tuhle chvíli jsem si slíbil, že jakýmkoliv způsobem si musím napravit svou podrážděnou, znechucenou a pokaženou náladu.

,,Blaise, žádám tě, aby jsi přestal být na Pansy hrubý." řekl Draco varovným hlasem, posadil se vedle mě, z brašny si vytáhl knihu a poté se na mě upřeně podíval

Pobavil mě jeho tón hlasu ,,přestaň nebo tě zabiju" musím uznat, že před lety bych na to bez jediné námitky přistoupil, protože bych si nechtěl dělat zbytečné problémy, ale tahle doba skončila. První fakt: V době kdy ještě Pansy nelíbal nohy se k ní choval tak, jak si zasloužila. Grangerová, ta hnusná mudlovská šmejdka by řekla: ,,Odporné a bez jakékoliv úcty.". Proč by se někdo choval k Pansy s úctou, když je mozkově degerenovaná? Druhý fakt:

,,Nebyl jsem k ní hrubý, jenom upřímný. Na hloupou otázku, hloupá odpověď. A i kdyby to bylo jinak, co je ti potom?" vmetl jsem mu to chladně do tváře, přičemž na čele se mi začala lehce rýsovat malá žilka

On se na mě ušklíbl, podepřel si rukou bradu a zadíval se mi přímo do očí. V jeho stříbřitě ocelově šedivých očích mu šlehaly plameny, jak byl vzteklý.

,,Co je mi potom?! Pokud jsi si nevšiml, Blaise, je má snoubenka!" vyprskl jako kočka

Nemohl jsem si to odpustit, od mého ledového srdce přes hlasivky se spustil stejne tak chladný a pobavený smích. Zapomněl jsem na třetí fakt: Ať byl Draco pro dívky jakkoliv oslňující, dříve pro prvňáčky noční můrou jako mozkomoři, tak byl menší než já a v páce jsem ho několikrát hravě porazil. Mohl mě zastrašovat jak chtěl, na mě to nemělo žádný účinek, ba naopak to pro mě bylo zábavné.

,,Je možné, že ta ufňukaná, uřvaná, ošklivá dívka je tvá snoubenka, ale ty jsi jenom její pejsek, který jí stojí věčně za zadkem." pronesl jsem bez veškerých emocí - jako kdybych nějaké měl

Trhavě a rozzuřeně se nadechl, aby mohl dál argumentovat proti pravdě, jenž se nedala popřít, ale poraženecky zvedl hlavu, protože nezaregistroval Snapea, který nad ním stál s kamenným výrazem, rty stažené do úzké čárky a seshora se na něj díval.

,,Máte nějaký problém, pane Malfoyi? Pokud ano, velmi rád Vám s ním pomůžu. Po vyučování můžete vyleštit všechna brnění v Bradavicích. Pokud ne, zahájím hodinu." promluvil Snape chladně a měřil si ho černýma očima

Draco uhnul na pár vteřin jeho očím, poté tiše zamumlal: ,,Žádný problém, pane profesore." a už mi nevěnoval žádnou pozornost nejenom po zbytek hodiny, ale i celého dne. Snapeův výklad jsem moc nevnímal, sem tam jsem předstíral, že si píšu poznámky na pergame, zaujala mě totiž dívka, která mě doslova hltala očima, cítil jsem její pohled. Byl jsem zvědavý a zároveň jsem jí nechtěl věnovat moc pozornost, aby to nebyla dvojnice Millicent, jelikož o to jsem opravdu nestál. Už jsem za život potkal hodně dívek, které když se rozdávala krása, chyběly, ale Millicent byla vrcholem odporu. Mastné, krátké vlasy, beďary po celém obličeji - slyšel jsem, že nejenom tam - tlusté tváře, okousané nehty, velké neforemné tělo... S nezájmem jsem lehce pootočil hlavu, abych zhodnotil situaci, jenž byla více, než příznivá.

Dívka, která se nedokázala nabažit pohledem na mě - nečekaně - byla Cortney z naší koleje. Než jsem se jí podíval do očí, kritickým pohledem jsem přejížděl přes její vyzáš. Dlouhé, karmínově červené vlasy sahajíc pod její velké poprsí, přičemž na krku jí vystupovaly klíční kosti, mmmm... Co tu máme dál? Štíhlé, ploché bříško. Stačilo naklonit lehce hlavu na levou stranu, abych si prohléhl její kulatý, pevný zadek. O něco níž se mi naskytl pohled na její hubené nohy. Dlouze jsem mrkl, zvedl oči k těm jejím a s jiskrami v očích mi pohled oplácela. Tím byli rozhodnuty mé plány na večer.

~*~*~*~*~*~

Nemusel jsem jí říct víc než: ,,Sejdeme se v Komnatě nejvyšší potřeby po večeři." aby souhlasila bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení. Dal jsem si načas, nikdy jsem nečekal na oběť já, to ona čekala na lovce, tudíž po večeři jsem se odebral do sprch, přehodil přes sebe černé tričko a kalhoty, poté jsem šel pomalu na místo určení. Neměl jsem obavy, že by ztratila trpělivost čekáním a odešla, žádná to nikdy neudělala, neměly důvod. Čím víc jsem se blížil, cítil jsem jak všechny buňky v mém těle se probouzeli k životu. Můj dech se zrychloval, až jsem se chvilkami nestíhal nadechnout. Nepřekvapilo mě když jsem vešel, že seděla v jednom z černých kožených křešel, přesně tak, jak jsem očekával. Vrhla na mě podrážděný pohled, kterého jsem si absolutně nevšímal. Mezitím co se zvedla, koutkem očima jsem zabloudil k posteli, komnata opět nezklamala. Od té doby, co jsem jí začal navštěvovat pravidelně, tak si pamatovala interiér, který mi vyhovoval. Křesla, která na první pohled vypadala neškodně. Černá skříň s mým vybavením k uspokojení. Minimálně světla, aby to podtrhovalo význam mých činů. Od hlavy až k patě ve mě začalo projíždět vzrušení, až jsem zaskřípal zuby na vyjádření: ,,Už to nevydržím.".

,,Jdeš pozdě." Chladně jsem se podíval pod sebe. Znovu mě propalovala naštvaným pohledem. Koutkem rtů jsem se pousmál. ,,Však ono tě to přejde." prolétlo mi myslí.

,,Tak ty jsi naštvaná..." přikývl jsem, lehce našpulil rty, s rychlostí nenasytného zvířete mi vyletěla ruka vzhůru, popadl jsem jí pod krkem a přirazil jí ke zdi.

Zoufale zalapala po dechu, tohle nečekala, rozpoznal jsem to v jejích očích. Položila své maličké, zranitelné ruce na ty mé, což mi nebylo příjemné, jelikož oproti mým je měla horké a já měl rád svůj chlad. Přiblížil jsem obličej k tomu jejímu. Byla vystrašená, znovu se mým tělem rozproudilo vzrušení.

,,To já bych měl být naštvaný na tebe, nesvlékla jsi se. Budu to muset udělat sám." zavrčel jsem s předstíranou podrážděností

Větší silou jsem jí stiskl hrdlo, aby měla co nejmenší příjem kyslíku, čímž se jí do očí začala nahrnovat krev, mezitím druhou rukou jsem jí jedním trhnutím roztrhl sukni i halenku. Měla na sobě černé, krajkované, saténové spodní prádlo. Nenasytně jsem její tělo hltal očima. Levou rukou jsem jí stále svíral hrdlo, pravou jsem jí mezitím omotal kolem svého pasu a hladově přitiskl své rty na její. Odlepil jsem jí od stěny, přesunul se s ní k posteli, aniž bych jí přestal líbat a škrtit. Z prvotního šoku se nejspíš vzpamatovala, jelikož mě začala dlaněmi fackovat, kam mohla. Nevšímal jsem si toho. Odtáhl jsem se, hodil jí na postel a obkrožmo si na ní sedl.

,,Přestaň Blaise!" křičela, nadále mě fackovala, bránila se... Úplně zbytečně. Věděl jsem, že vyhraju, dostanu co chci a konec konců, ona taky. V učebně mě přece sváděla očima, nebo ne?

Jak jsem se zmiňoval o určitých vylepšeních na posteli - jelikož byla ručně kovaná, dokonale na nich držela pouta jakéhokoliv druhu. Hodně jsem si oblíbil kožené, zařezávali se dokonale do kůže, zanechávali modřiny a byli pevné. Jednou rukou jsem jí ve vteřině připoutal obě dvě ruce, napřáhl ruku a vlepil jí facku přes levou tvář. Překvapeně jí vytryskly slzy z očí. Jen plakej a měj strach, víc mě to vzrušuje. Jak zábavná a jako bonus uspokojující hra. Surově jsem jí chytl pod krkem, naklonil se nad ní a díval se jí do tváře svým neuspokojeným, zuřivým pohledem. Pohled mi oplácela s očima plný slz a chvěla se.


,,Facky tady rozdávám já, děvče. Můžeš křičet jak chceš, nikdo tě neuslyší. Čím víc se budeš bránit, tím víc mě to bude vzrušovat. Rozumíme si?" zavrčel jsem, druhou rukou jsem hrubě do ní vnikl třemi prsty,, načež zasténala ,, Ale, copak copak? Tobě se to líbí? Já ti ukážu, co se líbí mě."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama